Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Tradiční převážně zpředmětňující myšlení upřesňuje (zaostřuje) své zaměření pomocí „pojmů“; protože ovšem vskutku živé myšlení musí nutně strukturovat samo sebe (zejména uplatňovat svou strukturovanost) v průběhu svých intencionálních aktů, musí tak činit za pomoci pojmů jakožto součásti nebo složky těchto aktů, které si tam samo myšlení muselo nějak vytvořit, ustavit a do svých průběhů zapojit resp. vždy znovu zapojovat). Protože však pod naprosto převážným, silným (až přesilovým) vlivem tradice, založené starověkými řeckými mysliteli, si evropské (západní) myšlení za dlouhá staletí osvojilo až do samozřejmého, takřka rutinního pojmového zpředmětňování, myšlenková „práce“ s jinými než předmětnými konotacemi bývala běžně pomíjena, zapomínána a dokonce vytěsňována, takže potřeba jiné, odlišné pojmovosti, která by soustavně (nebo aspoň soustavněji) pracovala s jinými myšlenkovými modely, nebývala téměř nikdy na pořadu dne. Proto se s tak velikým zpožděním až dnes dostáváme k lepšímu (či vůbec nějakému) porozumění naprosté nezbytnosti práce s ne-předmětnými intencemi a tedy také s intencionálními ne-předměty, non-objekty, bez nichž se nám skutečnosti jeví jako pouze nebo převážně předmětné. A tak je pochopitelné, že úvahy o tom, jak lze některé skutečnosti „chápat“, „pojímat“ jako „non-objekty“, „ne-předměty“, naráží nejen na nepochopení (event.. malé pochopení), nýbrž přímo na odpor a naprosté odmítání. A tak nezbývá, než opakovaně poukazovat na určité „skutečnosti“, které opravdu nelze pojímat jako „před-měty“, „objekty“, aniž by to nutně znamenalo, že je musíme nutně prohlásit na „ne-existující“, „ne-jsoucí“; a pokud je přece jen možno je pojímat jako „předmětné“, pak pouze za cenu jejich degradace, tj. redukce na pouhé „před-měty“ či objekty, tudíž vlastně jejich mystifikace.
(Písek, 140403-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)