Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Hlavním nejen metodickým, ale přímo strategickým problémem při zkoumání povahy „pravdy“ je nevhodnost běžného způsobu, který objevili či vynalezli staří Řekové a který nadlouho zatížil celou evropskou tradici nejen filosofického, ale i veškerého vědeckého myšlení. Vynález pojmů a pojmovosti, jak se překvapivě vtiskl do myšlení nejstarších řeckých filosofů, sebou přinesl důsledek, který se velmi brzo jevil jako naprostá samozřejmost: chceme-li něco pečlivě a se vší důkladností zkoumat, musíme nejprve přesně stanovit, co je právě to, co chceme zkoumat, tedy onen předmět našeho zkoumání. Aniž to bylo na počátku programově vyhlášeno, ba aniž si to většina myslitelů dokonce ještě i dlouho potom vůbec uvědomovala, stál a dodnes stojí tento myšlenkový přístup a postup na skrytém předpokladu, který můžeme předběžně (než se pokusíme vše upřesnit) pojmenovat jako „metafyzický“. Metafyzičnost tu měla ovšem svůj jakoby mimofilosofický kořen a zdroj v tom, že se předpokládaly poměry, platné v geometrii, za univerzálně závazné: pravoúhlý trojúhelník lze naprosto přesně vymezit za předpokladu, že víme, co to je trojúhelník a co to je pravý úhel. Pokud to vskutku víme, tj. nahlížíme, je nám naprosto jasné, že trojúhelník nemůže mít víc pravých úhlů než právě jen jeden. (Písek, 020113-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Nějak jsme se všichni naučili rozmlouvat a myslet, ale ani dost dobře nevíme, jak jsme se to naučili, ani jak to vlastně děláme – ono se zdá, že to funguje jakoby samo. Ale jednu věc víme, totiž že to můžeme ovlivňovat svými rozhodnutími, ale také svou kontrolní aktivitou (ovšemže rovněž myšlenkovou). Když se rozhodneme hrát třeba se soupeřem šachy, do značné míry jsme schopni odfiltrovat různé rušivé momenty, přicházející z okolí (pokud nejsou příliš mocné); podobně když hledáme na louce určitou rostlinu, nebereme v úvahu mnohé věci kolem a soustředíme se právě na tu rostlinu, kterou hledáme. To jsou ovšem jen příklady; mnohdy je naše myšlenkové sebe.ovládání mnohem složitější. A v těch nejdůležitějších případech, o které nám jde, už nic nejde „jakoby samo“, ale všechno se musíme učit a leccos musíme sami vymýšlet. Takže v onom sebe-ovládání v myšlenkových aktivitách jsou možné, ale také nutné vynálezy. Jedním z takových světodějných vynálezů byly ve starém Řecku pojmy a pojmovost. Ten vynález spočívá v tom, že si v myšlení navykneme vsouvat (vkládat) mezi svou „myšlenku myslící“, tj. svůj myšlenkový výkon, a mezi to, co je tím „myšleným“, k němuž se naše myšlenkový akt vztahuje a odnáší, ještě určitou novinku, která má jakýsi zprostředkující charakter, ale která je sama poněkud hybná, proměnlivá, nikoli nehybná a neměnná, protože jejím úkolem je funkčně naše myšlenkové akty vylepšit (a to ovšem musí v každém jednotlivém případě dělat s ohledem na to, co je myšleno). To, co teď bylo řečeno, je ovšem jen první přiblížení, a to je jistě zjednodušující. Pojmy jsou v jistém smyslu „prostředky“, „instrumenty“, ale zároveň jsou naprosto neoddělitelné od jistého „prostředí“. Toto prostředí k nim nutně patří, a starým Řekům připadalo jako důležitější mluvit o něm a ne o nějakých „prostředcích“. Tím „prostředím“ byla celá oblast či rovina myšlení pojmově restrukturovaného, a Řekové o něm mluvili jako o LOGU. Jiného slova neměli, ale toto slovo mělo velmi mnoho významů, takže v různých souvislostech je pro nás nutné je překládat různými slovy jiného jazyka. Potíže s tím spojené, zhoršené tím, že jsme si stále více zvykali na technomorfní myšlení (které proniklo nejen do věd, ale i do obecného povědomí či způsobu uvažování), představují značnou překážku pro správné rozpoznání, oč vlastně v pojmovosti a v užívání pojmů jde. (Písek, 030719-1.)

Ladislav Hejdánek (1994)

Budeme-li filosofii přísně rozpoznávat teprve tam, kde lze doložit pojmovost (práci s pojmy a s jejich komplexnějšími strukturami), budeme mít možnost zdůvodněně rozlišovat mezi různými předpojmovými myšlenkami, jež mohou být shrnuty pod název „moudrosti“, a uvarujeme se potom takových nesmyslů jako nluvení o filosofii (nebo dokonce metafyzice) u starých Sumerů, v počátcích buddhismu nebo staročínských tradic apod., a v neposlední řadě také o filosofii (a theologii) např. ve Starém zákoně resp. ve starohebrejské tradici (a ovšem budeme pak mít také vybudován předpoklad pro sledování proměny myšlení ve starém Řecku z předpojmovosti do forem pojmových až po skutečnou filosofii). Když budeme z této perspektivy zkoumat, jak bylo v evropské myšlenkové kultuře vtahováno do filosofických (tj. původně neřeckých) kontextů nejedno téma nefilosofické a předfilosofické, protože křesťané byli nuceni „vydávat svědectví“ o své víře (která byla objevena v neřecké tradici) jedinou tehdy dostupnou intelektuální formou, totiž řeckou, budeme tak mít příležitost nejen odhalit některé spojitosti dosud nám unikající, ale také vypracovat snad i vylepšenou metodologii filosofické interpretace nejrůznějších témat a „pojetí“ sice předfilosofických, ale s větší nebo menší úspěšností a účinností filosoficky interpretovatelných. Praha, 940226-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

To, co bylo ještě před vynálezem a prvním zaváděním pojmovosti a pojmů „míněno“ takovými slovy jako „pravé“ či „pravda“, by mělo být potom „pojmově uchopováno“ (jak napovídá blízkost sloves „pochopiti“ a „uchopiti“) a v důsledku toho také modelováno příslušnou „konstrukcí“, tj. intencionálním „předmětem“. A právě zde vzniká závažný problém jednak obecný, jednak konkrétní, tj. vztažený ke zmíněným termínům „pravý“ a „pravda“. Jde o to, zda bylo a je možno vždycky „pojmově uchopit“ vše, co bylo předtím (nebo prostě mimo, jinak) míněno předpojmově (event. nepojmově). Protože musíme vycházet s historické skutečnosti, že pojmovost byla vynálezem poměrně pozdním a že tedy musíme předpojmovosti přiznat schopnost mínit mnohé, co pak řečtí myslitelé chtěli mínit za použití pojmů, musíme předpokládat, že pojmovost pronikala do předpojmového myšlení jen pomalu a jen jakoby v určitých okrscích „smyslu“, zatímco smysluplnost předpojmových souvislostí a kontextů byla ve velkém rozsahu zachovávána. Předpojmovost (a dodnes mimopojmovost) představuje jistě velmi rozsáhlou oblast, kterou jen zčásti můžeme postihnout termínem (a pojmem) „narativita“; přesto může mít jistý nápomocný význam, když se na chvíli soustředíme na onu dvojici narativita x pojmovost. Mezi obojím nepochybně není naprostá nekompatibilita, jak je zřejmé jednak z toho, že ani nejpřesněji pojmově promyšlený výklad se nikdy nemůže obejít bez prvků narativity (tj. nemůže být naprosto zformalizován), ale jednak také z toho, že pojmovost může do narativního výkladu (do narativní promluvy) zasahovat jen postupně a jakoby v původním smyslu, tedy aniž by původní narativní výklad byl hrubě narušován a ničen. (Kdybychom chtěli tento zajímavý vztah jednak jistého napětí, ale zároveň jisté synergie a symbiózy resp. synúzie rozpoznat a aplikovat i na tu oblast předpojmovosti a mimopojmovosti, která přesahuje pouhou narativitu, musili bychom se pokusit o přesnější vymezení resp. přesnější „pojmové uchopení“ povahy obojího; k tomu však by bylo zapotřebí rozsáhlého předběžného výzkumu, o kterém se navíc domnívám, že by současnými myšlenkovými prostředky zatím nemohl být uspokojivě dovršen.) (Písek, 050201-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Vztahy mezi pojmy můžeme mj. posuzovat z hlediska jejich eventuelní nadřaděnost a podřaděnosti; to zahrnuje jejich eventuelní zařazení v hierarchii pojmů. Není to ovšem jediný druh vztahů mezi pojmy, na to nesmíme zapomínat. Nicméně tam, kde opravdu můžeme stanovit nebo najít určité vztahy v hierarchii, jde vždy o srovnávání (komparaci) jejich „obsahu“, tj. rozsahu jejich platnosti. Čím obecnější pojem, tím méně má „obsahu“, ale o to více nabývá na rozsahu. Proto každé zařazování pojmu nižší obecnosti pod příslušný pojem obecnější (pokud to je možné a platné) znamená jisté ochuzení resp. omezení, redukci jeho „obsahu“. Proto se zdá být docela zřejmé, že čím abstraktnější je myšlení (tj. myšlení, používající velmi obecných pojmů), tím se musí víc vzdalovat konkrétním skutečnostem, která se vyznačují tím, že vedle obecných vlastností mají také vlastnosti méně obecné a dokonce jedinečné. Takové myšlení tedy představuje jisté „síto“, díky němuž se od jedinečných skutečností (a jejich jedinečných vlastností) prostě odhlíží, a to bez ohledu na to, zda vlastnosti obecnější jsou vždycky významnější než vlastnosti méně obecné nebo dokonce jedinečné. To ostatně souvisí s tím, že soustředění na jevy nejhojnější nemusí být vždycky metodicky tím nejsprávnějším a nejproduktivnějším postupem.
(Písek, 130417–1.)