LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ivan Turgeněv ()

To mortify and even to injure an opponent, reproach him with the very defect or vice … you feel … in yourself.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 106.)

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Aristotelés ()

„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)

Ladislav Hejdánek (2007)

Chceme-li užít pro časovost termínu „pole“, musíme si především být plně vědomi toho, že nejde v žádném případě o nějaký druh „silového pole“ (s jakým počítají fyzikové, tj. např. pole elektromagnetické, gravitační apod.), které je chápáno (a definováno) tak, že každé „místo“ v něm má nějakou měřitelnou hodnotu. Na tom právě vázne či troskotá pokus o kvantování času; čas se tu jakoby převádí na něco jiného, co lze kvantifikovat. To vše představuje obrovskou spleť zatím málo průhledné problematiky. Tak jako je málo perspektivní subjektivizace času (zkoumání povahy toho, jak si čas a časovost uvědomujeme), tak je snad ještě méně perspektivní objektivizace času. Čas není možno myšlenkově uchopit jako předmětnou skutečnost, je možno jen popisovat předmětnou stránku toho, jak se děje a události uskutečňují, tj. dějí a odehrávají časově. Proto také srovnávání časového pole třeba s polem gravitačním může značně zavádět, neboť jeden člen onoho srovnávání, totiž čas a časové pole, nám zatím zůstává jakoby „cizí“, takže se tuto „cizost“ pokoušíme překlenout a překonat spíše vnucováním některých paralel na základě toho, co už víme o poli gravitačním (nebo jiném poli „silovém“). Nejde ovšem o něco naprosto jiného a nesrovnatelného, nýbrž o to, že zatím máme s časem a časovostí (časováním či časením atd.) obrovské potíže a že jsme dosud nenašli vhodné myšlenkové prostředky, jak tyto potíže překonat. Užijeme-li proto termínu „pole“ ve vztahu k času a časovosti, je to užití „na zkoušku“ a tedy předběžné a provizorní. Nechceme tím říci vlastně nic víc a nic jiného, než že každé, i to nejjednodušší, nejmenší „jsoucno“ není do svého „prostředí“ je nějak zasazeno jako do něčeho – z jeho hlediska – zcela nahodilého či cizího, nevlastního, nýbrž že je vždycky spolutvořeno také tímto jsoucnem samým. Ten hlavní problém spočívá ovšem v tom, že takové jsoucno, které se vždycky na svém „prostředí“ aktivně podílí, ergo není a nemůže být redukováno na produkt tohoto prostředí resp. všeho toho, co je „okolo“ něho. V případě času a časovosti jde tedy o to, že časování určitého jsoucna nelze odvozovat z časování jiných jsoucen ani z „průběhu“ nějakého obecného, tomuto jsoucnu „vnějšího“ času. Můžeme se pokusit to říci ještě jinak: zdroj časovosti a časování kteréhokoli (pravého) jsoucna nemůžeme hledat v ničem „okolním“, „daném“, zejména pak „předmětně daném“, a tedy tím již jsoucím nebo dokonce zčásti nebo docela minulém, ale musíme jej hledat ve sféře toho, co „ještě není“, ve sféře „budoucnosti“.
(Písek, 070306-1.)