Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

José Ortega y Gasset (1930)

Guizot měl však vždycky špatný ohlas, jako většina doktrinářů. Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i cosi nadmíru nečistého.Snad trpím omylem, musím však říci, že jsem ho nehledal, ale že ho ve mně nahromadila zkušenost. V každém případě se odvažuji tvrdit, že skupina doktrinářů, které se každý vysmíval a tropil si z ní daremný posměch, je po mém soudu to nejhodnotnější, co se v politice našeho kontinentu v průběhu XIX. století vyskytlo. Doktrináři totiž byli jediní,, kdo jasně viděli, co je třeba v Evropě po Velké revoluci udělat, a kromě toho uprostřed rostoucí vulgarity a frivolnosti XIX. století učinili svými osobnostmi důstojné a odměřené gesto. Jelikož všechny formy, jimiž společnost propůjčuje věrohodnost individuu, byly porušeny a neplatily, mohl si jedinec svou důstojnost vytvořit pouze z hloubi sebe sama. Ale to je obtížně proveditelné bez nadsázky, i kdyby sloužila jen jako obrana před orgiastickým zanedbáním povinností, v němž žilo jedincovo okolí. Nuzot dokázal být stejně jako Bister Keton mužem, který se nesměje. A takový se nikdy nezapomíná. Ztělesňuje několik generací nîmských protestantů, kteří žili v neustálém střehu, aniž mohli plout s proudem sociálního prostředí, aniž na sebe mohli nedbat. Do podoby instinktu se v nich proměnil radikální dojem, že existovat znamená nesistovat, opřít se oběma nohama o zemi a postavit se proti proudu. V době, jako je naše, v době pouhých „proudů“ a dezercí, je dobré vejít ve styk s muži, kteří se „nenechají vléci“. Doktrináři jsou vynikajícím případem intelektuální odpovědnosti, to znamená toho, co nejvíce chybělo evropským intelektuálům od roku 1750, nedostatku, který je svým způsobem jednou z hlubokých příčin současného zmatku.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 24.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)