Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Kant vymezuje pojem „čistého poznatku“ jako poznatku naprosto nezávislého na zkušenosti a vůbec všech smyslových vjemů. A v tom smyslu je možno takový poznatek označit jako poznatek a-priori, a to na rozdíl od poznatků empirických, označovaných jako a-posteriori, jejichž zdrojem je zkušenost. (4045, S. 47.) Zároveň však Kant na tomto místě podtrhuje, že tuto otázku, zda vůbec takové „čisté poznatky“ jsou možné (a skutečné), je třeba podrobit bližšímu zkoumání. Po mém soudu je chyba skryta v tom, že jsou oproti sobě postaveny dva druhy poznatků (a vůbec poznání), z nichž jeden je na vnímání a na zkušenosti naprosto nezávislý. Poznání je totiž výkon subjektu, a právě na „subjekt“ tu nelze zapomínat. Poznatek a priori by musel být něčím, k čemu by se myslící subjekt nemohl dostat žádným svým poznávacím aktem, výkonem, ale musel by mu být „vrozen“ (však také jde o Kantův pokus zachránit nějak myšlenku „vrozených idejí“) nebo jinak „vyjeven“, „zjeven“. Celý tento Kantův pokus by ovšem bylo možno v jistých mezích zachránit, kdybychom se soustředili nikoli na myšlenku „čistých poznatků“, nýbrž pouze těch složek poznání, které jsou neodvoditelné ze „zkušenosti“ resp. ze „smyslových vjemů“. Jde totiž o to, že samy „vjemy“ (a tím spíše „zkušenost“) v sobě vždycky mají něco, co nelze přímo ani nepřímo odvodit z toho, co je (nebo bylo) vnímáno, tj. vždycky tam je přítomen nějaký prvek či moment novosti, čehosi, co tu před tím vjemem nebylo, ale co nebylo nikde ani v tom, co je (nebo bylo) vnímáno. Poznatek jako celek nemůže být ovšem nikdy „čistý“ („ryzí“), protože jako výkon myslícího subjektu má vždycky už nějakou historii, takže v něm už nutně jsou obsaženy také prvky zkušenosti. Někdy je určitý druh poznávání natolik „ritualizován“, „automatizován“, že ona „novost“, která tam ovšem vždycky také je, uniká naší pozornosti.
(Písek, 120807-2.)