Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Standovy otázky filosofického profesionála
V jakém smyslu lze říci, že člověk, resp. osoba (a už tahle rozdílnost formulace v sobě nese otázky) je „pravé jsoucno“?
- Pravé jsoucno vykazuje vnitřní integrovanost svého „průběhu“ (či života?) (str. 130), dále nepluralitní, jednotný počátek (tamt.), tedy „počíná ze sebe“, „je ze sebe“. V jakém smyslu však toto vztáhnout na člověka? V jaké perspektivě hledat jeho „původnost“ (srv. str. 82)?
- Člověk je takříkajíc „něco jiného“ zvnějšku (a to jednak „předmětně“ či „fyzicky“, jednak z pohledu jiných osob, řekněme „psychologicky“) a něco jiného „zevnitř“ (sféra žité zkušenosti a sféra skutečné subjektivity). V jaké perspektivě nejlépe porozumíme člověku jako „pravému jsoucnu“? V té vnější? Ve vnitřní? Nebo v nějaké jiné? V jaké?
- Ostré oddělení těla a „duše“, nebo ještě hůř: těla a vědomí/myšlení zakládá i dualitu (ne-li pluralitu) různých „počátků“: naše tělo je jaksi „samo“ integrované, vykonává od našeho narození tolik funkcí, dokáže si vyvinout imunitu, přizpůsobovat se okolí atd. bez „mého“ přispění: dělá to jaksi samo, „bez mého vědomí“. Zakládá se tím ale nějaké „pravé jsoucno“, resp. „pravé jsoucno člověka“? Integrovanost tělesných projevů je (patrně) jiného řádu než integrovanost lidského (sebe)vědomí.
- Člověk zároveň tvoří jednotu se svým tělem! Pomůže nám nějak nepředmětné myšlení překonat všechny nezdravé dualismy těla-duše, res cogitans – res extensa apod.? Nebo není třeba je překonávat?
Body k odpovědi:
Tyto otázky jsou formulovány tak, že je na první poslech zřejmé, že se nepokoušejí se s jiným myšlením (v tomto případě) opravdu setkat, nenechají druhého něco vskutku říci, nýbrž říkají to spíš za něho, a to nejen zjednodušeně, ale jinak; dokonce vnucují jiné termíny (kupř. duše – tělo), aniž by bylo vyjasněno, jaké konotace jsou či mají být s nimi spojovány. Mluví se o dualitě a pluralitě, ale jsou jen zavedeny ty termíny, bez pokusu o vyložení věci. Najednou je zaveden termín „vědomí“, ačkoli musí být zřejmé, že organická integrita vůbec nemusí vědomím procházet (u všech nižších živočichů a také u rostlin). Takovýto způsob „diskuse“ není sice bohužel nikterak vzácný, ale je k ničemu. Není to rozhovor, nýbrž mimoběžné mluvení. Nejde tu o porozumění tomu, co říká ten druhý, ale o jakési nedbalé odstrčení a odmítnutí předem, dost ledabylo opřené o naprosto povrchní dojem a často jen o slovo, jemuž se připisuje libovolný význam. Mám za to, že účast pana kolegy byla buď jeho omylem, nebo omylem organizátorů. – Toto ohražení musím předeslat. Ale vzhledem k ostatním přece jen odpovídat hodlám a budu, i když to vlastně zase opravdová odpověď není – a ani být nemůže. Otázku, na kterou odpovídám, jsem si vlastně musel položit sám (a ovšem jinak).
(Písek, 080706–1.)