Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve světle pravdy se každá skutečnost ukazuje ve své skutečnosti (ve své skutečné podobě, ukazuje svou pravou tvář či podobu, tj. ukazuje se v pravém světle, atd.). Může se tak ovšem ukázat právě jen ve světle pravdy, což znamená, že na onu pravdu a její světlo nesmíme přitom zapomenout: bez pravdy se nikdy nemůže skutečnost ukázat v pravém světle. Z toho pak vyplývá, že to pojetí, které redukuje tento „fenomén“, toto FAINESTHAI na to, že v pravdě se skutečnost ukazuje, jak jest, musí být – po dlouhých věcích, kdy se mohlo rozšířit jako předsudek – soustavně a neúnavně odhalováno jako chybné a mylné. Proto také opakovaný Heideggerův důraz na „Sein-lassen“ v sobě tuto mylnost nějakým způsobem zachovává, a to právě vyslovením onoho „lassen“. Pravda je sice situační, protože je vždy zamířena do jisté situace, ale tím, že tuto situaci a její složky ukazuje v pravém světle, ji ve skutečnosti (nepředmětně) dotváří a tím perspektivně přetváří, neboť v pravém světle se každá situace ukazuje jako nedostatečná, nepřiměřená své vlastní „pravosti“ – a tedy jako v nějakém směru „ne-pravá“ a ergo hodná nápravy. K pravé podobě každé skutečnosti náleží také tato ne-pravost a zároveň potřeba napravení. Pravda je vždy také výzvou k vidění ne-pravostí a k porozumění, jak nezbytné je každou ne-pravost napravovat.
(Praha, 000301-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Dnes psala Bára Řebíková (průvodní list k zásilce dvou DVDéček) a zmínila se, že Milan Balabán „říkal, že jste staří přátelé a vedli jste spory o to, je-li pravda také osobní, personální“. Ten spor je (a byl) ovšem založen na nedorozumění nebo spíše na nechuti k porozumění. Pravda sama není osoba, není to subjekt, ale přichází nejen adresně ke každému subjektu, ale oslovuje každý subjekt osobně (aniž by sama musela eo ipso být osobou). Přichází jako nepředmětná výzva, žádající jednak vnímavost, jednak pochopení, porozumění. Jakmile subjekt (člověk, tj. lidský subjekt) tuto nepředmětnou výzvu uznamená a zaregistruje, už jí vskutku dodává něco osobního, personálního, ale nikoli proto, že by osobní (personální) byla pravda sama nebo třeba jen ta určité nepředmětná výzva, nýbrž protože osobní, personální charakter má to subjektní (a subjektivní) uznamenání a (správné nebo nesprávné) pochopení ze strany subjektu. Pravda ze své strany potřebuje, aby na její výzvy („ataky“, nepředmětné útoky) subjekt aktivně reagoval, ale sama se jeho subjektnosti a subjektivnosti nepřipodobňuje a nebere na sebe žádnou subjektnost ani subjektivnost. Mluvíme-li někdy o „něčí“ pravdě, mluvíme vlastně nikoli o pravdě, nýbrž o jeho konkrétním pochopení pravdy. A na tomto konkrétním pochopení jsou ovšem nutně stopy, ba rysy subjektnosti a subjektivnosti. Pravda „sama“ si žádá, aby byla pochopena a uskutečněna, tj. aby se subjekty chovaly podle toho, kam sama ukazuje a jak co z dané skutečnosti osvětluje, ale nebere na sebe sama povahu ani žádný rys určitého lidského subjektu, ale ani rys subjektnosti vůbec, a to znamená ani žádný rys personality – kromě jediného rysu, totiž krom adresnosti zaměřenosti k určitému subjektu (eventuelně k určitému typu či spíš k určité skupině subjektů, neboť nemusí vždy jít o adresné přicházení k jedinému subjektu). Ale přenášet cokoli z charakteru subjektu na pravdu, onen subjekt oslovující, je nejen nezdůvodněné, ale přímo chybné, mylné (a také zavádějící, jak víme z dějin myšlení). To vše je ostatně jen jakési zdůraznění a podtržení toho, že pravda na sebe samu nebere lidskou podobu, ale že je výzvou pro člověka (pro lidi), aby se podrobili jejímu apelu Pravda je v každém ohledu kritériem a normou pro člověka, zatímco na ní samé neutkvívá nic, co by bylo v relativním chápání „lidské“ (Němci mají dobré slovo „all-zu-menschlich“, což oslabeně překládáme jako „příliš lidské“). A být subjektem resp. osobou, personou je vždy a nutně spojeno s tím „příliš lidským“ – a proto nutně padá vždy na vrub subjekt, nikoli na vrub pravdy.
(Písek, 130709-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Současní astrofyzici už docela běžně počítají (kalkulují) s tím, že tzv. běžná hmota (a energie) tvoří jen asi pětadvacetinu „skutečnosti“ celého Vesmíru. Jak je to možné, že z těchto 4% usuzují (a vůbec mohou usuzovat) na ostatních 96%? Usuzují z toho, jak se chová ta malá část běžné hmoty (a energie): tak např. jejich výpočty (matematické simulace) ukazují, že by se galaxie neudržely pohromadě, kdyby je nedržela gravitační síla, mnohem větší, než jaká odpovídá jejich celkové (běžné) hmotnosti. Astrofyzici se opírají o výpočty, tedy o matematiku. To však je možné jen tam, kde je vůbec možno matematiky použít, tj. tam, kde jde výhradně o tzv. předmětné myšlení. Nicméně právě proto se před námi staví otázka, zda něco podobného není možné a dokonce záhodné i v těch aspektech skutečnosti, které se předmětnému přístupu vymykají. Ovšem hlavní memento spočívá v něčem jiném: Aby bylo možno usuzovat z jednotlivého (resp. nějak částečného) na ostatek, je třeba mít na paměti širší až i nejširší kontexty, to znamená ovšem nikoli jakékoli, nýbrž ty „podstatné“. Přesně řečeno, je třeba mít ohled na celky (jednotlivé) a posléze i na celek světa – v astronomii to je tedy celek Vesmíru. Nu, a když to aplikujeme na problematiku, daleko překračující oblast toho, co má předmětnou stránku, zavazuje nás to k úvahám a výzkumům toho, jak souvisí to, co můžeme zvnějšku vidět a pozorovat, s tím, co takto zvnějšku přístupné není. To je pak pro mne důvod, proč o „pravdě“ uvažovat v kosmických souvislostech. A to je také důvod, proč se zcela rozhdopně obracím na neřeckou tradici pochopení „pravdy/víry“ a proč také „víru“ chsi chápat jako kosmickou „moc“ (či „mocnost“).
(Písek, 111107-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Reflexe je aktem (akcí, výkonem) subjektu; ale zároveň platí, že subjekt je výtvorem, akcí subjektu – či přesněji: je svými vlastními akcemi dotvářen a přetvářen, a to tak, že tyto jeho sebedotvářecí akce jsou aspektem či spolu-složkou jeho akcí zasahujících něco skutečného v okolí (subjekt mění sám sebe tím, jak mění něco ze světa kolem sebe). Zvláštní takovou akcí subjektu je reflexe, jíž se subjekt vztahuje ke své aktivitě a zvláště ke svým reflexím. Touto zvláštní cestou buduje (přetváří a dotváří) subjekt sám sebe jako „ne-předmět“ (tj. jako nepředmětný ,předmětʻ intencionální), s nímž se jako se „skutečným“ podmětem, subjektem sám ztotožňuje. Na základě této své zkušenosti má člověk (mají někteří lidé) za to, že reflexe je výhradně záležitostí vědomí, protože ono zmíněné ztotožnění chápe (chápou) jako získávání sebe-vědomí. A pak má (mají) chybně za to, že jen člověk si může říkat „já“ resp. že jen o lidech (druhých lidech) lze mít za to, že mají své vlastní vědomí a své „já“. Ve skutečnosti se to má ovšem poněkud jinak: jisté primární „reflexe“ je nutně zapotřebí, aby si jsoucno-událost vůbec svůj subjekt ustavil(a). Tady na samém počátku je silně problematické místo, které je nezbytno ještě důkladně vyšetřit. Ustavení vlastního subjektu je totiž úzce spojeno se sebeustavení události jakožto „reálné“. Aby se původně virtuální jsoucno-událost změnilo(-la) ve jsoucno-událost reálné (-ou), musí navázat „reáln“ vztahy se svým okolím (okolním světem). A to je možná jen tak, že se ze setkání s něčím vnějším (s jinou událostí čili jsoucnem) vrátí k sobě a tím si eo ipso z tohoto setkání přinese jakousi prvotní zkušenost. Ale tím si zároveň v jakémsi prvním kroku ustaví (a začne dále ustavovat a upravovat) svůj vlastní subjekt (bez kterého by žádné akce (ani reakce) nebyla schopna. Nejde tu tudíž o to, že by něco z toho muselo předcházet, aby to druhé mohlo následovat, nýbrž jde o akt, v něm jsou sjednoceny obě složky: ustavení subjektu umožňuje akce a aktivitu vůbec, aktivita a reaktivita (reaktibilita) události umožňuje a vlastně vyvolává ustavení subjektu.
(Písek, 150228-1.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)