Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Slova demokracie a demokratický mají tolik odlišných významů, že vlastně sama o sobě neznamenají téměř nic. Proto také nic moc neznamená, když se někdo hlásí k demokratismu a prohlašuje se za „demokrata“. Skutečná hranice neprobíhá proto mezi demokraty a antidemokraty (kritiky nebo popěrači demokratismu), nýbrž napříč tomuto nepřesnému a přímo neprůhlednému (spíše ideologickému než principiálnímu) rozdělení. Demokratičnost tedy není žádnou principiální, fundamentální pozicí, žádným zásadním stanoviskem a východiskem, nýbrž je praktickým pokusem o takové uspořádání veřejných (obecných) záležitostí, které by co nejméně překáželo myšlenkové i praktické vynalézavosti a tvořivosti a které by je co nejlépe umožňovalo a podporovalo. Konkrétně to znamená, že v opravdu demokratickém uspořádání má k některým záležitostem právo se vyjadřovat a o nich rozhodovat většina, ale k jiným jen ti nejlépe připravení, přičemž rozdíl mezi obojím není stanoven jednou provždy, ale mění se podle toho, jak postupuje poznání a jak jsou získávány nové zkušenosti v nových oborech. Tak kupř. ve vědách už obecně platí, že rozumný argument má větší váhu než názor většiny (dokonce většiny příslušných odborníků). Zároveň však máme mnoho zkušeností s tím, že odborníci velmi často zapomínají na širší souvislosti a že perspektivy jejich přísně rozumového uvažování bývají značně zúženy a omezeny. To je ovšem známo už také mezi vědci, a tak vznikají nové projekty as plány, na nichž se musí podílet celá řada odborníků různého zaměření. Ve vědě to celkem dost slušně funguje, i když se vždy znovu ukazuje, jak i sami vědci jsou pouze lidé s nejrůznějšími lidskými vadami (takže není divu, že lidské vady a nedokonalosti, ba i zlou vůli musíme předpokládat i v celé společnosti). A právě proto demokratičnost nemůže být založena a udržována jen na nějakých sebeideálnějších principech, ale musí se stále sama kontrolovat a opravovat na základě kritického posuzování dosavadního fungování a dosavadní praxe. (Písek, 050614-3.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Už jsem toho napsal dost, ale ještě jednu „drobnost“ (ovšem v širších kontextech až k fatálnosti významnou) musím připomenout. Neděláte dostatečný rozdíl mezi „slovem“ (termínem) na jedné straně a „pojmem“ na straně druhé. Když jde o kritiku řeckého způsobu pojmovosti, je to mimořádně důležité myslet „přesně a přísně“. Píšete, že používám pojmu „pravda“ tam, „kde by teológ použil pojem ,Boh‘„. Samozřejmě jste měla na mysli slova, termíny. Pojem je právě proto pojmem, že jím něco „pojímáme“, tj. myšlenkově „uchopujeme“. Význam „pojmu“ jakožto myšlenkového prostředku, jímž něco můžeme svou myslí jednoznačně „uchopit“ a pak eventuelně definicí „vymezit“, spočívá v tom, že se kdykoli můžeme v myšlenkách vrátit k „témuž“ (pravoúhlý trojúhelník, který měl na mysli Thales nebo Pythagoras a pak Eukleidés – podle pozdějších zpráv –, je naprosto týž jako pravoúhlý trojúhelník, o kterém se děti dozvídají ve školách a na který myslíme, kdykoli o něm uvažujeme v rámci euklidovské geometrie. Proto není možné, aby dva různí lidé tentýž „pojem“ chápali odlišným způsobem – pak totiž nejde o „týž“ pojem, nýbrž o dva různé pojmy (zde ostře nesouhlasím s pazvukem, pocházejícím hlavně od Hegera, který mluvil o „vývoji“ pojmu; Němci dodnes mají nesmyslný termín „Begriffsgeschichte“, jako by pojmy mohly mít nějaké „dějiny“ – dějiny mohou mít jen termíny resp. jejich významy, konotace). A přitom ovšem oba mohou užít téhož slova (termínu). Otázka musí být tedy formulována takto: užívají (třeba jen někteří) theologové, kdy mluví nebo píší o „Bohu“, téhož pojmu jako Rádl (nebo já), když mluví o „pravdě“? Pokud ano, je třeba to prokázat z logických kontextů řady různých dalších textů. Ale věc je ještě složitější: …
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3a.)

Ladislav Hejdánek (2005)

… Ale věc je ještě složitější: vposledu nejde o totožnost „pojmů“, nýbrž o totožnost toho, čeho jsou ty pojmy myšlenkovým uchopením, tj. – jak by řekl třeba Husserl – totožnost jejich intencionálních objektů (předmětů). Vedle slova „Bůh“ nebo „Pravda“ a vedle nějakých příslušných „pojmů“ je tu daleko nejdůležitější věcí to, co je těmi slovy a pojmy „míněno“. A tady je třeba rozumět, že dvěma (nebo vícero) poněkud odlišnými pojmy (zapojenými do poněkud odlišných pojmových čili logických kontextů) je přece jen možno mínit „totéž“ v novém smyslu: nikoli totéž jako v uvedeném příkladu geometrie (kde „totéž“ je zajištěno přesně míněným pojmem třeba trojúhelníku, přičemž trojúhelník se nikde v našem vesmíru jako „reálná“ skutečnost nevyskytuje, jen jeho přibližné napodobeniny – na tom kdysi stavěl Platón a před ním pythagorejci), nýbrž v novém smyslu: různá pojmová uchopení, tj. různá pojetí, různé koncepce mohou být vposledu jen od sebe se lišícími pokusy myšlenkově uchopit touž „skutečnost“, kterou nelze ztotožnit ani se slovem (a jeho významy), ani s pojmy (jimiž ty významy upřesňujeme a vymezujeme), ale ani s myšlenkovými modely, přes něž a jejichž prostřednictvím se chceme myšlenkově třeba trochu odlišnými cestami vztáhnout přece jen k „témuž“, které – právě proto, že je „skutečností“ – není součástí ani složkou našeho přístupu, našeho myšlení a vědomí atd. (což ovšem ještě vůbec neznamená, že to musí být skutečnost předmětná, „objektivní“ – to pak má své méontologické důsledky). Já mám za to, že zejména autor čtvrtého evangelia (připisovaného apoštolu Janovi) věděl daleko lépe, protože mnohem přesněji rozlišeně, jak je třeba uchránit některé rysy židovského a specielně Ježíšova myšlení proti zkreslujícímu a tím deformujícímu vlivu helenismu (a tím už myšlenkově poněkud upadlého řectví, hellénství), než ostatní také kanonizovaní evangelisté. Vědomě a cílevědomě užíval formulací, které byly nejen v napětí, ale přímo v rozporu s tím, co příslušná řecká slova sugerovala (už třeba v prologu, kde čteme, že „pravda se stala“ a „přišla mezi nás“ – což v řeckém kontextu prostě nemá žádný dobrý smysl). Tím se také otvírá lepší porozumění tomu, proč je součástí hebrejské verbální i literární tradice, že se něco – předpojmově – „míní“ tak, že se o tom vypovídá několika různými způsoby hned po sobě a vedle sebe; a také tomu, proč Ježíš o sobě říká, že je – zároveň ! – cestou, pravdou i životem. To nejsou jen „básnické“ nebo“řečnické“ ozdoby, ale má to hluboký a dalekosáhlý význam, vůbec ne rozostřující, nýbrž naopak daleko přesněji zaostřující !
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3b.)

Ladislav Hejdánek (1977)

„Přítomnost“ už etymologií napovídá, že jde o bytí „při tom“; česká filosofie musí toho slova používat „po srsti“ těchto konotací a ne proti nim či prostě nezávisle na nich. Znamená to, že nejde o práh, o splav či jez, kde budoucnost přepadá do minulosti, nýbrž o více či méně rozsáhlou oblast „zpřítomnění“ určitého rozsahu minulosti i budoucnosti (rozvedením uvedeného přirovnání bychom mohli předběžně naznačit, že jde o jakousi přehradu, kde se zdrží množství vody, která by už dávno byla dole na řece; ale žádné přirovnání není dokonalé, každé kulhá (v tomto případě zejména směrem k „ budoucnosti“). Minulost i budoucnost jsou v jistém rozsahu přitaženy, vtaženy, vintegrovány do „konkrétní“ přítomnosti, tj. právě tak, že jsou (a aby byly) „při tom“. Toto rozšiřování přítomnosti je mnohem spíš „srůstáním“ minulosti a budoucnosti (pochopitelně v jistém výběru a rozsahu) než nějakým časovým „tokem“, jak jsme si navykli se na věc dívat. Jde vlastně o dvojí aspekt tohoto srůstání: srůstá kus minulosti a kus budoucnosti do konkrétní přítomnosti, a srůstá kus vnitřní, subjektní skutečnosti s kusem vnější, objektní skutečnosti. Čas je tak vázán vždy na konkrétní dění, konkrétní událost. Čas je proto vždy vztažen, spjat s takovouto nějakou srostlicí, totiž událostí, ve většině případů pak s událostným subjektem.
Subjekt má svou přítomnost, tj. „při-tom-nost“, tj. rozsah toho, čím není, ale co strhuje nebo už strhl do své „při-tom-nosti“. Minulost a budoucnost, kterou nestrhl do své přítomnosti, tj. kterou neučinil svou přítomnou minulostí a přítomnou budoucností, pro něj jaksi „nejsou“ resp. jsou pro něj čímsi, co je „mimo“ něj, co jej přesahuje, transcenduje. Cesta k tomu, co jej takto transcenduje, se mu otevírá teprve přes LOGOS, přes svět řeči, jehož obyvatelem se nejprve musí stát. (To je cesta otevřená pouze subjektům nejvyšších úrovní.) Teprve svět řeči umožňuje subjektu (vysoké úrovně), aby vintegroval do své přítomnosti nejenom už „svou“ minulost a „svou“ budoucnost, ale minulost a budoucnost, která jeho subjektní svět nezměrně přesahuje. Díky tomu přestává být uzavřen ve svém osvětí a stáván se obyvatelem světa. Svět se tak může stát světem lidského subjektu díky tomu, že sám subjekt se otevírá, a to tak, že se otevírá otevřenosti. Svět musí mít svou stránku, jíž zůstává v distanci, jíž podržuje něco z předmětnosti, tedy předmětnou stránku, ale musí mít také to, co předmětem být nemůže a není, svou hlubokou budoucnost, budoucnostní dimenzi a zakotvenost. Tak se svět stává quasi subjektem, či snad přesněji pseudo-subjektem.
To je nesmírně významná věc, že svět není skutečným, pravým subjektem, nýbrž …
(seš. R 1977-5, § 35, str. 28-34; SSŽ, Vysočany, odpoled. – Praha, 770915-1a.)
… Svět musí mít svou stránku, jíž zůstává v distanci, jíž podržuje něco z předmětnosti, tedy předmětnou stránku, ale musí mít také to, co předmětem být nemůže a není, svou hlubokou budoucnost, budoucnostní dimenzi a zakotvenost. Tak se svět stává quasi subjektem, či snad přesněji pseudo-subjektem.
To je nesmírně významná věc, že svět není skutečným, pravým subjektem, nýbrž pouze jakousi nápodobou subjektu, která sice má jako on vnitřní i vnější stránku, ale nikoli „svou“ vnitřní a vnější stránku, nikoli stránky integrované, srostlé, „konkrétní“. Právě tato neintegrovanost a nesrostlost obojí stránky umožňuje a zakládá konstituci takových „útvarů“ resp. „výtvorů“, jako je např. umělecké dílo. Ale to sem nepatří; to vede k jiným souvislostem.
Proto také svět nemá žádnou samostatnou přítomnost, nýbrž co do přítomnosti je pluralizován – není nikdy celý, tj. jakožto celek, „při všem“, „při tom“. Přítomnost zkrátka nemůže být a není za žádných okolností absolutní; absolutní přítomnost neexistuje. (Důsledkem je relativita „současnosti“ v předmětném, objektivistickém smyslu; proto si ponecháme termín „současnost“ pro zcela jiný než běžný význam, totiž pro společnost času: dvě události jsou současné, když mají v některém ohledu společný čas – a to znamená, že jsou časově nějak integrovány a koordinovány, čili že existuje superudálost, která je v jisté míře zapojí do svého vlastního dění a učiní z nich jeho složky a součásti.) Přítomnost tedy není (není „dána“ teď), nýbrž děje se, a to tak, že je integrována z „menších“ a „nižších“ přítomností. Zároveň však i nejelementárnější „přítomnost“ znamená být „při tom“, tj. při něčem druhém, jiném – čili reagovat na to. Časování je sice původnější než reagování, ale pouze díky reaktibilitě (a reagování) se časování může integrovat v rozsáhlejší celky (superudálosti). Čas, jak mu běžně rozumíme, je v reaktibilitách nejrůznějších úrovní založen a je jimi přímo konstituován a nesen.
(seš. R 1977-5, § 35, str. 28-34; SSŽ, Vysočany, odpoled. – Praha, 770915-1b.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Tázat se, zda dějiny mají smysl nebo ne, je nesprávně, ba hloupě položená otázka, a to bez ohledu na to, zda máme na mysli nějaké ,konkrétní‘ dějiny (např. dějiny nějaké civilizace, národa, křesťanství nebo určité církve atd.). Dějiny v kterémkoli z uvedených významů nikdy nemají jako takové smysl, ale ten smysl se děje v nich, v jejich rámci a na jejich základě. Dějinný smysl se vždycky prosazuje a uskutečňuje proti dějinným náhodám, proti dějinným setrvačnostem a leckdy také proti dějinné nesmyslnosti a absurdnosti. Nicméně takové prosazování smyslu neznamená vystoupení z dějinné situace, nějaké opouštění dějin a vykročení z dějinné roviny, nýbrž zůstává v jejich rámci a je vždy přijetím (a také využitím nebo nevyužitím, atd.) dějinných podmínek, ale není jen na to redukovatelný, nýbrž je něčím víc. Jako každé reagování (na všech, i na těch nejnižších) úrovních je zároveň reagováním na nějaké okolní danosti, ale zároveň také na situační „ne-danosti“, na nepředmětné výzvy (a tzv. „možnosti“), které je možno rozpoznat, ale které mohou zůstat také nerozpoznány, na které je možno nějak odpovědět, ale na které je také možno neodpovídat, a na které je možno odpovědět lépe nebo hůře, vhodně nebo nevhodně, správně nebo chybně atd. A k tomu všemu ovšem přistupuje také to, že dějiny jsou právě svou dějinností bezpodmínečně spjaty s dějinně jednajícími a uvažujícími lidmi, takže nikdy nejsou jen tím, čím „fakticky“ jsou (v onom chybném pojetí, které je chce „redukovat“ na pouhou fakticitu), nýbrž jsou vždy neodlučitelně spjaty s tím, jak jsou z různých stran a v různých perspektivách chápány, jak jim je rozuměno. Takže mluvíme-li o dějinném smyslu, nemůžeme jej nikdy připsat dějinám samým ani jednotlivým dějinným událostem nebo činům, nýbrž vždycky musíme jednak odlišovat skutečný průběh událostí (ale neredukovaný na „fakticitu“, tj. na to, jak „to dopadlo“) od toho, jak byl tento průběh chápán z té či oné strany. A protože dějinnost dějin je vždycky závislá na vědomí lidí a na jeho zprostředkující úloze, je nejrůznějších interpretací dějinných událostí i celých dějinných úseků a období tolik, že i dějinné náhody a dokonce nesmyslnosti dostávají v přístupu alespoň některých lidí jakoby „smysl“, tj. jsou nějak chápány, v širších souvislostech pojímány a vykládány. Ale tyto nejrůznější „výklady“ nejsou sjednoceny resp. neskládají se do nějakého celkovějšího smyslu – leč opět zprostředkovány nějakým lidským vědomím. Ale to není pouhá nástavba nad nějakou údajnou „fakticitou“, nýbrž je to vždy interpretace lepší nebo horší, věrnější skutečnosti nebo spíše si vymýšlející až fantazírující, zkrátka kritizovatelná a kontrolovatelná. A protože ta kontrola a kritika nemusí být vždy pouze okamžitá, ale může být podnikána i později, znamená to, že i onen „smysl“, který nemůže být po právu připisován samotným dějinám ani jejich částem, může být revidován a vylepšován ještě v dalších generacích a dokonce dalších epochách, aniž by to znamenalo, že může být libovolný nebo svévolný. (Písek, 050405-2.)