LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1945-50)

„Subjekt“ jako adekvační důsledek, jako konstrukce. Subjekt obsahuje vždy to, čeho třeba k adekvaci: nutnost – obecnost, celkovost – nebo opět jen to jednotlivé, co na žádnou celkovost nedostačuje: „dané“ jsoucno.
V každém případě problém subjektu pojat jako problém jsoucna, které se vztahuje k jiným jsoucnům, přičemž jsoucno znamená jsoucno objektivní či objektivovatelné.
V racionalismu je jsoucno subjektivní chápáno sub specie pojmu substance.
V empirismu posléze skepse k substanci, ale zato „volně se vznášející určení“, „kvalita“ atd. I zde staré metafyzické pojmy, jenže věc se rozpadá. Racionalismus zdůrazňuje více stránku substrátovou, empirismus více eidos či eidé.
Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto kartesiánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-48?)

... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)

Jan Patočka (1950?)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve filosofii existuje prastará tradice, předpokládající, že pravda jakoby kopíruje to, co jest, a to – pokud lze jsoucí vůbec chápat jako proměnlivé – vždy tak, jak jest hic et nunc. To znamená, že v každém okamžiku a na témž místě je jenom jedna pravda možná, neboť také jsoucí může být na témž místě a v téže chvíli jenom jedno a v jediné podobě. Proto také je třeba každou pravdu (je totiž tolik pravd, kolik je jsoucen) vztahovat k témuž jsoucnu, a to na tentýž okamžik a totéž místo. Pokud se jsoucno mění, pravda se nemění, nýbrž platí trvale, ovšem vztažena oním jedinečným způsobem ke každému momentálnímu stavu měnícího se jsoucího. Sama pravda je tak naprosto vzdálena každé proměně, je tedy neproměnná a věčná. Nikdy nebude o tom, co bylo na určitém místě a v určité chvíli, platit leč jedna jediná pravda; ta však bude platit bez ohledu na jakékoli další proměny jsoucího (stejně jako bez ohledu na veškeré jeho předchozí stavy) neproměnně, neotřesitelně a na věky.
(Písek, 000718-1.)

Mikuláš Kusánský (1401-1464)

Pohan: Je jedna nebo více pravd?
Křesťan: Je pouze jediná. Není totiž než jedna jednota a pravda spadá s jednotou v jedno, neboť to, že je jedna jednota, je pravda.
. . . /278/ … /279/ …
Pohan: Je Bůh pravda?
Křesťan: Ne, protože předstihuje veškerou pravdu.
Pohan: Je něco jiného než pravda?
Křesťan: Ani to ne; není jiný. Je však nekonečně před tím a nad tím, co chápeme a pojmenováváme jako pravdu.
Pohan: Cožpak nenazýváte Boha Bohem?
Křesťan: Nazýváme. /280/
Pohan: A říkáte tím něco pravdivého, nebo nepravdivého?
Křesťan: Ani to, ani ono. Není to pravda, řekneme-li, že to je jeho jméno, ale není to také nepravda, že to je jeho jméno. Ani neříkáme zároveň pravdu a nepravdu, protože jednoduchost předchází jak všechno pojmenovatelné, tak i nepojmenovatelné.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 277; 279-80.)