Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés (Met. II, 1, 993b – Kříž. s. 67) říká, že „pravdu však neznáme bez znalosti příčiny“; a dál argumentuje (necháme teď stranou povahu této argumentace) a dospívá k tomu, že „pravdivé v nejvyšším stupni jest to, co jest příčinou, že jest pravdivé všechno, co jest pozdější. Proto pravdu v nejvyšším stupni obsahují nutně počátky toho, co je trvalé, věčné“ (dtto). Z tohoto místa je zřejmé především to, že tady nelze slovo ALÉTHEIA vykládat jen etymologicky jako „neskrytost“, neboť pak nám zmíněné formulace nedávají dost dobrý smysl. (Už sám termín ALÉTHESTATOS, uplatňovaný na skutečnosti mimo rámec výpovědí, je toho dokladem.) Zejména však nejsou tyto formulace kompatibilní s jinou koncepcí Aristotelovou, totiž že místem pravdy je výrok (věta, také soud). Má-li totiž pravdivost co dělat s příčinností, jde o kvalifikaci ontickou, nikoli ontologickou. Příčina není příčinou jen ve výroku, ale především a nejprve ve skutečnosti, tedy mimo výrok. Ještě je třeba se podívat, jak to zní v originálu, neboť překlad, že „pravdu v nejvyšším stupni obsahují …“ zní velice podezřele a problematicky. Tedy: ,pravdivé v nejvyšším stupni jsou‘ – je tam vskutku EINAI. (Písek, 030810-1.)

Dietrich Bonhoeffer (1943)

Přemýšlel jsem ještě o tom, má-li člověk mluvit o svém vlastním strachu, ... „Pravdivost“ přece neznamená odhalování všeho, co existuje. Bůh dal člověk oděv, tj. in státu corruptionis mají člověku mnohé věci zůstat zahaleny a zlo, když už je nelze vymýtit, má rozhodně zůstat zahaleno; obnažování je cynické; i když si třeba cynik připadá zvlášť poctivý, nebo vystupuje jako fanatik pravdy, přece mu unikne rozhodující pravda, že totiž po pádu musí být také zahalení a tajemství. ... Myslím, že my Němci jsme nikdy správně nepochopili význam „zahalení“, tj. v podstatě státu corruptionis světa. Kant ve své Antropologii říká velice dobře: Kdo neuznává a popírá význam zdání ve světě, je velezrádcem lidstva.
(5.12.43)
(6812, Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 151.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820 ?)

… Es ist so die sehr triviale Kategorie des Zusammengesetzten, aus dem leicht das Einfache abzuleiten ist. Dies ist ein Schließen aus dem, was es gibt; es fragt sich aber, ob das, was es gibt, wahr.
(6970, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie III., Werke 20, Frankfurt a.M. 1971, S. 239.)
… To pak je velmi snadné odvodit z docela prosté kategorie složitosti ono jednoduché. To je usuzování z toho, co je. Jde však otázka, zdali to, co je, je pravdivé.
(… . , Dějiny filosofie III., Praha 1974, str. 318.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Základní otázkou specificky filosofickou je souvislost mezi myšlenkovou výbavou a tím, čeho se chápe a čemu se také dává k dispozici a do služeb. Zcela chybná je představa, že zkušeností a poznáním věcí dojdeme k rozhodnutí o tom, které pojmy a která pojetí jsou správná.Naše zkušenost a naše poznávání totiž záleží na povaze našeho přístupu ke skutečnosti a na povaze myšlenkových prostředků, jimiž se pokoušíme onu skutečnost, s níž jsme se setkali a s níž se třeba i často (někdy však naopak zcela výjimečně) setkáváme, uchopit a pochopit, porozumět jí. Myšlenkovou výbavu nám nikdy sama skutečnost nepodává a neposkytuje; a není tomu ani tak, jak chtěl Kant, aby nám totiž alespoň ta základní myšlenková výbava byla dána bez našeho přičinění, apriorně. Musíme přijmout svou situaci myslících lidí, kteří si své myšlenkové prostředky a svou myšlenkovou výbavu musí ustavit nebo pořídit sami, tj. tak, že si je sami vymyslí, anebo že přijmou a napodobí to, co vymysleli druzí. Pro filosofii vnitřně nutným postulátem je však pravdivost resp. pravost onoho myšlenkového uchopení skutečnosti. Filosof se nemůže a nesmí spokojit s tím, že s určitým pojmovým aparátem a s určitými koncepcemi lze uspokojivě pracovat a že se to v praxi osvědčuje. To může stačit technikovi a snad i vědci (neboť dnešní věda je ovládána technikou a přes techniku obvykle politikou a managementem), ale filosof musí trvat na tom, aby mezi jeho porozuměním skutečnosti a skutečností samotnou byl vztah, který lze právem nazvat „pravým“. Podle velmi dávné tradice bývá tento vztah někdy charakterizován jako „shoda“, ale podrobnější rozbor snadno prokáže, do jaké míry to je problematické. (Praha, 910829-1.)

Jan Patočka (1948)

Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. Na tomto základě, bytostně antropologickém, leží celá tisícletá tradice myšlenková, počínajíc Platónem a Aristotelem. Pro tuto tradici klíčem k pravdě, klíčem k jsoucímu je Dobro. Dobro však je původně cíl, směr, účel. Proto jest nazírání na skutečnost v tomto celém mocném proudu, jak se říká, teleologické. Svět má účel či smysl. Ve středověké formalizaci takové teleologické nauky o jsoucnu se ovšem mluví o sourozsažnosti pojmů jsoucno, jedno, pravdivo, dobro, a tím je základnost dobra poněkud zastřena. Převaha dobra se však stane ihned jasnou, jakmile si uvědomíme, že pro klasický starověk, i s jeho navázáním středověkým,, základem vší skutečnosti jest ens perfectissimum, Bůh. Základem skutečnosti jest ovšem v křesŤanském myšlení jako tvůrce, ale též jakožto všeobecný cíl. A tak je patrné, že celá tato klasická metafyzika evropská stojí na podkladě antropologickém.
(Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, in: Kritický měsíčník 9, 1948, č. 7-8, str. 161-165; znovu in: Češi I, Praha 2006, str. 119.)