Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Homér
()
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)
vznik lístku: červen 2002
Ladislav Hejdánek
(2015)
Vztah mezi živou bytostí, „subjektem“ na jedné straně a mezi jejím prostředím (okolím, okolnostmi, osvětím) na straně druhé je zvláštní tím, že subjekt není prostě jen součástí svého prostředí, že do něho není pouze zahrnut, ale že se vztahuje ke svému prostředí jako někdo (něco), kdo (co) není ani jen jeho složkou, ani – a tím méně – jeho produktem (pokud vůbec můžeme smysluplně předpokládat, že „prostředí“ samo může být také aktivní a tedy produktivní). Je to vlastně dost pozoruhodný vztah, který nemůžeme nikterak převést na něco jiného: subjekt musí v daném prostředí uhájit svou jinakost, svébytnost, krátce svou „subjektnost“, totiž právě to, že se ke svému prostředí vztahuje aktivně, že je iniciativní, aktivní, že na svém okolí a prostředí nějak „pracuje“, že na ně „působí“, že některých částí nebo složek svého prostředí aktivně používá a využívá, že je předělává, přetváří, že z nich dělá něco jiného, než čím jsou resp. čím dosud byly (čím se eventuelně mohou znovu stát, pokud subjekt přestane být aktivní, pokud živá bytost přestane žít). Můžeme klidně přiznat, že subjekt má nebo může mít vliv na své prostředí, ale že na druhé straně také prostředí může mít vliv na „svůj“ subjekt. Ale můžeme to náležitě a do důsledků domyslit a dovodit? Jak by prostředí mohlo mít „svůj“ subjekt? Snad může „mít vliv“ na celou řadu „svých“ subjektů, ale ten vliv není vůbec aktivní, nýbrž záleží na přizpůsobivosti a tedy na vlastní aktivní proměně oněch subjektů! Prostředí si přece nemůže nějaký subjekt přivlastnit; je to naopak subjekt, který se může přizpůsobovat svému okolí a prostředí, který si ze svého okolí a prostředí může začít vytvářet (budovat, strukturovat) své osvětí. Osvětí samo není aktivní, ale je nemyslitelné bez aktivity subjektů, které si ono osvětí budují a přisvojují.
(Písek, 150416-2.)
vznik lístku: duben 2015