Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Obecně vzato se v poslední době tématika tzv. „první filosofie“ nechává stranou; pouze autoři (a ještě jen někteří), kteří se zabývají sepsáním systematických děl, se musí touto tématikou přece jen jistým způsobem zabývat (většinou zůstávají jen u poukazů k historii; výjimkou je třeba Nicolai Hartmann, ale mnoho dalších bychom už jmenovat nemohli). A přece se ukazuje, že právě velcí myslitelé nemohou tuto tématiku zcela vyloučit, jen se jí nezabývají přímo, ale spíše jen v jakýchsi poznámkách na okraj nebo ještě víc „mezi řádky“. Mám nicméně za to, že se dnešní a ještě také zítřejší filosofie bude muset na tuto tématiku soustředěně zaměřit, ať už s jakýmikoli interpretačními „předpojetími“ a s jakýmikoli záměry. Proti Aristotelovi, který je v tom ohledu průkopníkem, bude třeba postavit něco jiného, ale rozhodně rovnocenného (nebo alespoň o rovnocennost se pokoušejícího). Nepochybně však bude zapotřebí mnohé důkladně změnit. Tak například geometrii resp. celou „matematiku“ bude nutno oddělit, protože pracuje pouze s myšlenkovými konstrukcemi; ve skutečnosti (tj. ve skutečném světě) nic tak „neměnného“, jako jsou čísla nebo geometrické atd. obrazce, apod., neexistuje; svět je jen samá změna a proměna. Platónovu oddělenou říši věčných, neměnných idejí musíme odmítnout, ale CHÓRISMOS jiného druhu trvá. To se však ukáže teprve poté, co proměny a zejména dění, událostné dění, podrobíme důkladnějšímu rozboru. Ten náš CHÓRISMOS není propastí, nýbrž předělem – a do jisté míry dokonce mostem, spojovníkem. Pro Platóna zůstávalo neřešeným problémem, jaký „vliv“ mohou mít nehybné ideje na světové dění (byť „snížené“ na proměnlivost a dočasnost, pomíjivost), a Platón se to pokoušel řešit „mýtem“, byť „filosofickým“ (božským demiurgem), což právem mohl kritizovat Aristotelés. Ovšem ani on sám v řešení příliš neuspěl. MORFÉ i HYLÉ jsou pouhé DYNAMEIS, a odkud se bere ENERGEIA, zůstává neřešeno.
(Písek, 081231-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

O tzv. „první filosofii“ začal asi jako vůbec první mluvit Aristotelés ze Stageiry. (Narodil se -384, v r. -367 vstoupil do Platónovy Akademie, a zůstal tam až do Platónovy smrti -347-8, tedy asi 20 let. Pak vyučoval v Malé Asii a na Lesbu, stal se vychovatelem Alexandra, a teprve asi -335? – poté, co se jeho svěřenec sám stal panovníkem a když se A. sám vrátil do Athén, založil v Athebách vlastní školu, Lykeion.) To je velmi dávno, a my odtud vlastně ani nemůžeme začít, protože každý pokus o pochopení a tedy interpretaci Aristotelova pojetí musíme podniknout tak, že začneme nejen ve své době, ale také za pomoci či lépe prostřednictvím svého dnešního myšlení, vposledu tedy „sami sebou“: jsme to my, kteří chceme přistoupit k něčemu, co je už téměř tři tisíciletí minulostí. (To, že i dnes můžeme mít přímo před sebou Aristotelovy texty nejen v překladech, ale dokonce v původní řecké podobě, je sice velmi významné; vždyť tam, kde se nám texty starých myslitelů nedochovaly vůbec nebo jen ve zlomcích, velmi litujeme ztráty, která tím byla způsobena. Nicméně to na věci principiálně nic nemění, neboť před sebou máme jen potištěný papír, nikoli dávno uplynulé myšlenky.) Bez ohledu na to, jak to tedy Aristotelés sám chápal (a po něm velká řada dalších myslitelů atd.), je to aktuální otázka pro nás dnes: jaký má smysl (pokud nějaký) odlišovat „první filosofii“ (zatím předpokládejme „jednu“ první filosofii) od mnoha „druhých filosofií“? Je to vlastně něco víc než otázka, neboť tu nejde o to, kdo se táže (a otázka bez toho, kdo se táže, nemá žádnou skutečnost), nýbrž o „problém“. Rozdíl mezi otázkou a problémem budeme chápat tak, že otázku klade tážící se subjekt, zatímco problém se myslícímu subjektu sám staví do cesty, a to nejen jako překážka, která musí být odklizena (natož obcházena; ale pozor! nejde o žádnou „objektivní realitu“!), nýbrž jak výzva, na kterou je nezbytno odpovědět (odpovědí je také, když na výzvu vůbec není reagováno, když vůbec není zaregistrována; k tomu se ovšem vrátíme). Otázka, kterou nikdo nepoložil, je neskutečná, tj. nebyla uskutečněna; problém tu naproti tomu „je“, i když jej nikdo nevytvořil, ba ani nezaregistroval. Problém je zkrátka „skutečností“, byť nikoli jako něco uskutečněného, nýbrž jako něco, co k uskutečnění vede, vyzývá, ba co se někdy téměř vnucuje. A co je mimořádně důležité: tomu, co nastane, k čemu dojde, co bude provedeno a uskutečněno, ale co se třeba prosadí i pouhou setrvačností, nebude nikdy s to náležitě porozumět, neporozumíme-li zároveň oněm „skutečným“ problémům, který tu tehdy a na tom místě „byly“ a na něž došlo k „odpovědi“ či „reakci“ i tehdy, když je nikdo ani nezaznamenal. Problémy proto před sebou nemají jen lidé (lidské subjekty), ale i živočichové, rostliny, bakterie (vůbec protozoa), a kdo ví? Možná všechny subjekty v tomto světě, ať už jsou jakékoli úrovně.
(Písek, 130717-1.)