Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V češtině máme docela pěkné (asi dost pozdě vytvořené) slovo „prvočinitel“, zřetelně poukazující k nějakému „činiteli“, který je „první“, tj. který předchází všem činitelům dalším. Jinak řečeno, „činitelů“ je mnoho, ale některý z nich (eventuelně některé z nich, pokud jich je víc) je (jsou) „prvnější“, „priornější“, „původnější“, snad základnější, protože je (jsou) základem těch dalších. Do běžné fráze přešlo i „rozkládat nebo rozložit něco na prvočinitele“. Slovo samo znamená cosi podobného jako řecké ATOMOS, nebo jeho latinský protějšek „individuum“, ale jeho pozoruhodnost spočívá v tom, že těmto nejmenším „částečkám“ připisuje aktivitu, činnost, činorodost. Aktivitu můžeme připisovat jen nějakému subjektu; proto prvočinitele můžeme chápat jako jakýsi druh prvotního, počátečního „subjektu“, jakéhosi „pra-subjektu“ nebo „proto-subjektu“ – a ten proto musí pro nás znamenat jeden ze základních problémů. Každá změna je jakýsi druh „pohybu“ (v původním, zejména pak aristotelském smyslu, tedy vůbec ne v redukovaném smyslu „místního pohybu), a ten musí být založen buď na nějaké akci, aktu, aktivitě, a tedy musí být vyvolán nějakým subjektem, anebo je pouze setrvačným pokračováním nějakého staršího, předchozího pohybu (a eventuelně až k nějakému původnímu pohybu, vyvolanému subjektem založenou akcí). Počátkem všech pohybů tedy vposledu musí být aktivita nesčíslných protosubjektů, bez níž by nebylo ničeho, zejména pak žádného pohybu „vpřed a výš“, tedy „vývoje“ k událostem a subjektům vyšších a vyšších úrovní. Jak k onomu procesu „centrokomplikace“ dochází, je samotněným problémem, jímž je třeba se zabývat, ale základním problémem je primordiální aktivita, která stojí u základu veškerého pohybování, veškerých proměn. A tato primordiální aktinia musí být připisována primordiálním subjektům, tj. právě prvočinitelům.
(Písek, 081229-2.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)