Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

V poslední době se úspěšná a vynikajícím způsobem se dále prosazující myšlenka mocných, vše živé ovlivňujících genů vtiskuje do povědomí nejširších vrstev tak, že to vlastně daleko přesahuje hranice kompetence nejen genetiky, ale celé biologie. Zcela se však zapomíná na to, že nejde jen o geny, nýbrž také – a možná především – o ty „části“ živého těla, které na ony geny reagují, a ovšem především o ono „celé tělo“, které nelze chápat jako skládačku jednotlivých částí a složek. (Písek, 031029-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Myšlenka příčinnosti se mi zdála býát podezřelá a těžko obhajitelná už v takových 14 – 15 letech, ale vážné argumenty proti ní, tj. proti její platnosti jsem začal shledávat až v průběhu svého studia na filosofické fakultě. Bylo to v době, kdy pojetí kauzality bylo v upadlém marxismus-leninismu považováno prakticky za neotřesitelné dogma. Proto jsem byl v tomto ohledu při psaní dissertace poměrně opatrný; měl jsem v textu i tak řadu kritických výhrad vůči tehdy převládajícím názorům. Nicméně i tam jsem – spíše pozitivně a jakoby „podnětně“ zdůrazňoval schopnost „subjektů“ různých úrovní (spolu s novým pojetím termínu „subjekt“) reagovat na okolní skutečnosti, tedy jejich „reaktibilitu“. Definitivně jsem se však upevnil v názoru na rozhodující úlohu reaktibility až v době, kdy jsme po víc než 12 let pracoval (byť jen jako knihovník a dokumentátor) v lékařském ústavu, který měl už ve své názvu hned tři vědecké obory, které by nikdy nemohly vystačit s pouhou „příčinností“; byla to epidemiologie, mikrobiologie a imunologie. Ve všech těchto oborech se opakovaně ukazovalo, že infekční agens nikdy nemůže být dostačující a úplnou příčinou ani jednotlivého onemocnění organismu (ať už lidského nebo zvířecího či rostlinného), ani nějakého širšího postižení až epidemie v nějakém kolektivu, ale že vedle sebeaktivnějšího napadení ze strany původce nákazy se jako ještě důležitější a fakticky rozhodující ukazuje schopnost organismu napadeného se bránit a ubránit. Kauzalita přepokládá jednosměrný vliv příčiny na následek; ale snad nikde jinde v přírodních vědách se tato koncepce nevykazuje takovou neschopností vyložit, proč někdy k rozsáhlé nákaze dojde a proč jindy (za jinak velmi obdobných okolností) dojde jen k několika jednotlivým onemocněním. (A ještě dál: proč je patogen třeba už řadu let v organismu přítomen, ale ke skutečnému onemocnění dojde až za dalších mimořádných okolností, kde opět asi hlavní úlohu sehraje oslabení imunity a tím i schopnosti rezistence.) Poté, co se pro mne tato tématika stala myšlenkově, ano filosoficky živou po celou řadu let, musel jsem konec konců dospět k závěru, že myšlenka příčiny, v níž by už byl nějak obsažen následek, je hluboce chybná. Musel mi být jasné, že to není příčina, která je sama schopna vyvolat nějaký následek (a not bene vždy týž), nýbrž že to je naopak údajný „následek“, který z nějaké okolnost udělá příčinu, a to tím, že na ni určitým způsobem zareaguje.
(Písek, 100417-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Parmenidés prý měl za to, že „vůbec vše, co jest, má prý jakési poznání“ (zl. A 46 z Theofrasta). Necháme-li zcela stranou, že „vykládá vnímání stejností“, jakož i jiné stránky jeho pojetí, můžeme na to docela dobře navázat i dnes, pokud vezmeme v úvahu, že na nižších (a zejména nejnižších) úrovních nemůžeme předpokládat nějaké „vnímání“- nebo „poznání“ v té podobě a v tom rozsahu, jak je známe ze své lidské zkušenosti. ,u
(Písek, 081214-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jak přesně chápat reaktibilitu?
Představa, že atomy jsou živé, je nakonec vlastně dost zajímavá, rádi bychom ji – přinejmenším jako hypotézu – připustili. Díky ní pak můžeme i u atomů uvažovat o reaktibilitě, což je také rozumný a pěkný princip. Ale přijde nám, že ne vše se dá převést na reaktibilitu živých atomů. Třeba když položíme máslo na rozehřátý radiátor, tak se to máslo rozteče. To asi není záležitost reaktibility těch atomů, nebo ano? Jak takovéto „kauzalistické“ příklady interpretovat v kontextu hejdánkovského systému?
Body k odpovědi:
Tohle nebudu detailněji rozvádět, ale aspoň stručně naznačím směr: ať je někde v základech vší skutečnosti (našeho univerza) cokoli, tedy už ne jen atomy, ani jen subatomární částice (kvarky atd.), ani energetická kvanta, ale třeba ty „superstrings“, vždycky půjde o nějaké „kousky“ dění, které sice s jinými souvisí, ale jen přes hranice, jimiž jsou od nich odděleny. A právě proto musíme i těm „superstrings“ přiznat určitou „míru“ reaktibility, tedy schopnosti akcí (mimochodem: termín „superstrings“ je matoucí, mělo by se říkat spíš „substrings“ nebo křížencovitě „hypostrings“). Jak to souvisí s „živostí“ nebo „předživostí“, to je přece věcí konvence, kde tu hranici právě MY potáhneme.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 3a.)
(Písek, 080703-4.)