Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Všude, kde se v tomto světě (ve vesmíru) něco děje, děje se to „správně“ („právě“) nebo „nesprávně“ („nepravě“); vycházím z toho, že nic, co se děje, není pouhou fakticitou, není neutrální vůči „tomu pravému“. Zároveň platí, že vše, co se děje, musí nějak akceptovat situaci, v níž se to děje, tj. musí se to dít v jakémsi souladu nebo nesouladu s příslušnou situací. Představa jen faktického „procesu“, který je vůči rozdílům „pravý – nepravý“ neutrální, takže tento rozdíl se „rodí“ jen dodatečně jako subjektivní (a nemá s procesem samým co dělat), je falešná. Jinou věcí je míra, nakolik je nějaký proces (lépe nějaké událostné dění) vůbec vnímavé vůči tomu, co je pro něj (pro ně) „tím pravým“, tj. do jaké míry a na jaké úrovni je takový (nepochybně vnitřně integrovaný) proces („pravá událost“) s to se ve svém sebe-výkonu tomu „pravému“ přiblížit, a to nikoli nahodile (náhodně), nýbrž vlastním „přičiněním“ (na základě jisté úrovně reaktibility vůči onomu rozdílu). Zároveň však musíme uvažovat i jiný typ reaktibility, totiž vůči jiným jsoucnům, jiným procesům-událostem. Chyba platónských (asi nikoli Platónových) „idejí“ resp. jejich pojetí spočívá v předpokladu jejich neměnnosti. Patočka ve svém pokusu o tzv. negativní platonismus udělal významný krok v tom, že ideje zbavil jejich povahy pozitivních jsoucen; mohli bychom to poněkud zjednodušeně říci tak, že ideje zbavil jejich „pozice“, jejich „pozičnosti“ či „pózy“, totiž právě – to už poněkud posunujeme – jejich „usedlosti“, jejich nehybného dřepění v nějakém zvláštním neproměnném „světě“. Ale teprve s příchodem člověka resp. subjektu schopného myslit, a dokonce myslit způsobem, v němž myšlení je schopno se vrátit ke svým výkonům a podrobit je myslícímu překontrolování, tedy ve formě reflexe, se otvírá možnost náležitě rozpoznávat (začít rozpoznávat) a postupně stále víc a důkladnějšími postupy prozkoumávat, nakolik se faktický průběh ať už vlastních výkonů, ať širšího „dění“ jen zvenčí a jen částečně pořádaného a sjednocovaného k jistým cílům (tedy průběh i „nepravých“ událostí) dostává do napětí a případně rozporů s tím, co mělo být tím „pravým“ průběhem. Reflexe tedy umožňuje, aby se uskutečněné, faktické dění (pravé i nepravé) vyjevilo ve svém vztahu k tomu, co je jeho „pravostí“ (event. pravdivostí či „pravdou“). (Písek, 050828-2.)

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Jan Patočka (1970)

... Imanentní reflexe v přítomné samodanosti nemusí eo ipso ještě nikterak dávat bytostné určení, podstatu věci, rozumíme-li podstatou to, co předmět reflexe činí tím, čím jest.
Co však činí předmět reflexe tím, čím jest? Co je bytím reflektovaného jsoucna? Nic jiného než jeho zájem o bytí na světě, o své vlastní bytí, které mu není lhostejné, vůči /163/ kterému „nestojí stranou“, nýbrž které bere s sebou do svého pohledu. Toto bytí však podstatně není v přítomnosti dáno ani cele, ani aspektuálně. Nemůže vůbec být dáno, nýbrž pouze získáno, vydobyto, nalezeno a to v boji proti něčemu, co je původně zastírá, zakrývá, falšuje. Tu může být to, co se nám z nás samých dává, nabízí,, ukazuje, záminkou k odvedení pozornosti od vlastní úlohy otevřít teprve vlastní já. Domnívat se, že víme, věděl již Sokrates, je hlavní překážka na cestě k vědění, která začíná objevením otázky.
Naproti tomu absolutní reflexe se nezajímá o mé bytí na světě, které ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 162-63)

Jan Patočka (1947–50)

Co nyní člověku umožňuje, aby se od této aktuální dynamiky odpoutal? Co mu umožňuje reflexi? Pro určitost podotkněme, že se neptáme po biologickém či specificky fyziologickém mechanismu, který podmiňuje specificky lidské duševní úkony, nýbrž po vnitřní struktuře těchto úkonů samých.
Odpoutat se od ryze aktuálního, dynamicky se rozvíjejícího prožitku je možno toliko na základě jiného vztahu lidské bytosti, který ji charakterizuje na rozdíl od kteréhokoli jiného živočicha. Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje. Pouze bytost, schopná jiného než reálního vztahu, která tedy může existovat v distanci k realitě vcelku, může též dospět k jinému než aktuálnímu vztahu k realitě, může tedy rozšířit svůj obzor o svobodný pohled na minulost, na prostorovou nezměrnost, na výslovně pochopenou obecnost a zákonitost a celou nenázornou strukturu jsoucna mimo náš bezprostřední dosah.
„Jiný vztah“ může však být pouze jeden: vztah k non-reálnímu, který sám může být jen negativně charakterizován, který nemůže být zařazen mezi předmětné vztahy. Tento jediný, jedinečný vztah jsme označili jako vztah k ideji. Člověk je charakterizován vztahem k ideji.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)