LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1969)

Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí; bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd.,protože nic takového není v možnostech její tematizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
Tato námitka se dobře formuluje in abstracto, dokud konkrétně nerozebíráme předmět reflexe, totiž zkušenost. Jakmile však tento rozbor začneme konkrétně provádět, jakmile zejména začneme provádět rozbor prvopočátečních základů vědy, ukáže se nám – jako se ukázalo Husserlovi v jeho rozborech prvopočátečního založení geometrie – že intence vědy tkví v intenci života, směřující k původně životní, praktické pravdě, která potom prostřednictvím idealizací je pochopena jako aspekt, fenomén pravdy o sobě.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 165.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. .)

Jan Patočka (1970)

Reflexe, o které tu je řeč, nemůže být nesporně reflexí prostě konstatující, … Reflexe je ovšem určena k tomu, aby viděla v přítomnosti to, co má tendenci nám unikat. Proto patří k jejímu smyslu opravdu danost, přítomnost viděného. Bylo by však nepřesné redukovat reflexi na pouhou danost, pouhou jistotu viděného. K danosti toho, čím jsme a jako co se musíme spatřovat, abychom od svých možností faktických mohli přejít ke své možnosti pravé (kde nejsme v područí svých nahodilých, faktických zájmů – zaujetí), patří zodpovědnost za to, čím jsem dosud byli a čím hodláme být. Ani naše přítomnost, to, co na soběmůžeme konstatovat, se nevymyká tomuto zákonu časového napětí, které pochází z žití v možnostech, jímž podstatně jsme.
Není tedy možné najít ani podstatné struktury vlastního života, není možné pochopit, co je vlastní já, odhlédneme-li od této jeho bytostné historičnosti, bytostné možnosti a odpovědnosti a redukujeme-li je na čistý předmět. Redukcí na předmět jistého uchopení je však celý kartezianismus. Kartezianismus je fascinován …
(3681, Přirozený svět v mediaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, str. 162.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Možnosti, které vskutku „přicházejí“, nemohou přicházet předmětně jako jsoucna, aby se tak staly jakýmisi polopříčinami svého uskutečňování a využití, tedy nemohou přicházet z minulosti jako antecedentia. Jedinou alternativou jsou tudíž ne-jsoucna, která se skutečnými jsoucny teprve mohou resp. mají stávat, a to prostřednictvím aktivních subjektů, ,vnímavých‘ vůči nim ještě dříve, než nabývají, než mohou nabývat předmětné, zpředmětněné podoby (stránky). Máme tedy před sebou několik problémů, do nichž se musíme pustit. Je tu především problém jakési zvláštní „sensitivity“, vnímavosti vůči nepředmětným, ne-jsoucím výzvám, které ,chtějí‘ být ,vyslechnuty‘ resp. registrovány a ,poslechnuty‘, tedy uskutečněny, realizování tím, že je určitý subjekt propouští do světa aktuálního reálného dění. Což je vysloveno asi poněkud přehnaně: vlastním problémem není ani ona vnímavost, nýbrž vůbec možnost setkání subjektu s něčím tak podivným, jako je nepředmětnost, nejsoucnost, nepředmětná adventivnost. To zůstává ještě nadlouho tématem resp. úkolem do velké šíře rozlehlého zkoumání; poněkud relativně perspektivnějším projektem je vykázání nejen možnosti, ale přímo nutnosti takového specifického druhu setkání na fenoménu ,reflexe‘. Teprve dalším krokem může být rozpoznání analogických fenoménů na nižších úrovních, která – z pochopitelných důvodů – zatím unikají naší pozornosti, prostě proto, že tím směrem vůbec nejsme nastraženi. V reflexi pak můžeme snad přesvědčivě rozpoznávat moment jakéhosi odstupu subjektu od sebe, jakéhosi nechávání sebe za sebou, které ovšem nemá a nemůže mít dlouhého trvání, ale končí novým přístupem, návratem k sobě. Pro naši tématiku se však ukazuje jako nejdůležitější ona prostřední fáze reflexe, následující po odstupu od sebe, ale přecházející návrat k sobě. V této fázi je subjekt jakoby mimo sebe, přesně venku ze sebe; asi nejvhodnější pojmenování této fáze je ek-statická, neboť v této fázi subjekt „stojí ven ze sebe“ (naproti tomu je velkým nepochopením, mluví-li se o tom, že subjekt překračuje, přesahuje, transcenduje sám sebe, neboť pak by šlo o aktivitu subjektu, kdežto zde jde právě o jeho nastraženo na přijetí, tedy o jakousi otevřenost vůči tomu, co přichází a je samo otevřeno vůči němu, dokoncve co mu je nakloněno, co si právě tento subjekt vyhlídlo a vybralo, zvolilo k tomu, aby je vyzvalo k přijetí služby a k věrnosti v této službě. (Praha, 030422-5.)

Ladislav Hejdánek (1994)

(Reflexe jako nový počátek)
V případě vadného vypínače je nám to všechno vcelku jasné. Horší už to bude tam, kde nepůjde o vypínač, ale třeba o užití určitého pojmu nebo o jistý úsudek, který může být vadný, nebo o celkově vadný myšlenkový postup, celkovou strategii nějakého zatím myšleného projektu atd. Nicméně ani to ještě není to nejdůležitější, co nám reflexe může poskytnout. Takovéto reflexe, které si za svůj cíl zvolily co nejpodrobnější poznání předmětné skutečnosti tím, že odhalují vady vědeckého nebo předmětně myšlenkového postupu, mají už dlouhou tradici. Většinou však zůstávalo nepovšimnuto něco velmi důležitého: tak, jako díky reflexi můžeme přesněji a spolehlivěji poznávat předmětnou skutečnost, můžeme v reflexi stále lépe poznávat také sami sebe. Ve starém Řecku byli sice všichni filosofové stále ještě oslovováni delfskou výzvou „Poznej sebe sama!“, ale nejen oni, nýbrž potom i pozdější evropští filosofové odpovídali na tuto výzvu velmi nepřiměřeně tím, že vytvářeli předmětné obrazy člověka, ačkoliv člověk je především podmět, subjekt, tj. odpovědná, na nepředmětné výzvy odpovídající bytost. A tak se navzdory některým pokusům tuto cestu zproblematizovat nebo docela zahradit stává nejenom odpovědný subjekt, ale právě reflexe jedním z nejvyznamnějších témat současného myšlení.04-02 st. (V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Kierkegaard kdysi napsal do svých Deníků, že „rozum a reflexe je neštěstím doby“. Na tom sice možná něco je, ale vlastní problém spočívá spíše v oné „době“ než v rozumu a reflexi. Je opravdu lépe se kojit blahou nadějí, než „strašlivou poznati jistotu“? Je lépe nevědět než vědět? A pokud nelze nevědět, protože nelze nemyslit, pak: není lépe „vědět“ něco uklidňujícího, případně potěšlivého, než znát „pravdu“? Dalo by se říci, že vlastně ani nejde o to, zda „vědět“ či „nevědět“, nýbrž o to, zda unést pravdu – anebo zda se pravdě nějak vyhnout, nějak jí uhnout, zapomenout na ni, vytěsnit každou myšlenku na pravdu, nechtít poznat a vědět, jak se věci opravdu mají, ale spolehnout se na něco jako na úspěšnou náhražku pravdy. A to znamená: vrátit se k mytickým vyprávěním, která mají jakoby „svou pravdu“, a nestarají se o široké kontexty a případné nesrovnalosti. Tady jde o to, chceme-li se chovat a jednat jako dospělí lidé, anebo dáme-li přednost prodlouženému dětství, které zatím nedbá o jednotu celého života v časovém termínu od-do, a raději na budoucnost nemyslí. Pokud si někdo chce za kažnmou cenu uchovat dětskou prostomyslnost a naivitu, pak může v reflexi vidět velké ohrožení a dokonce neštěstí. Ale pokud se někdo pevně rozhodne se rozloučit s báchorkami, iluzemi a jakýmkoli myšlenkovým „opiem“, tj. pokud svěří svůj život i svou mysl Pravdě, kterou nemá ve své moci, ale pro kterou je ochoten se vzdát sám sebe, nemůže v žádném případě vidět v reflexi neštěstí – leda v reflexi špatné, vadné, mylné, v reflexi špatně prováděné. A pomoc proti takové špatně prováděné reflexi nevidí ovšem v tom, že by se reflexi určovaly a stanovovaly nějaké meze, které by nesměla překročit, nějaké tabu, která by dovolovala reflektovat jen v některých směrech, ale nikoli v jiných, nýbrž bude spoléhat zase jenom na reflexi, na další, hlubší, zásadnější a pečlivější reflexi, která jediná dokáže nejen najít chyby v reflexích chybných, ale odváží se hledat nová řešení, aniž by si zakazovala cokoli jiného než nevědomé a nevzdělané opakování reflexí chybných a jako chybné již odhalených.
(Písek, 080827-1.)