Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969-70)

... Prafakt setkávání s věcmi, jejich ukazování – že člověk se ve svém duševním životě setkává s věcmi, že se mu ukazují ve větší a menší blízkosti – tohle od prvního rozběhu systematické reflexe neuniklo lidské pozornosti. ...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 31.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Patočka brzo na počátku svých výkladů o „Platónovi a Evropě“ naléhavě zdůrazňuje, jak „situace každého člověka je součástí celkové situaci, v které je nejenom on sám, nýbrž i druzí z nás“. To však platí nejenom o lidech, ale také o každém zvířeti, o každé rostlině, o každé buňce, ba o každém atomu atd. (mohli bychom jít ještě dál k subjaderným částicím, kvantům možné k superstranám – kdo ví). Tak daleko to ovšem Patočka nedovádí (a asi ani nedomýšlí); zůstává jen u člověka, protože chce zdůraznit, jaký obrovský význam má „reflexe“. Patočkovo pojetí reflexe a reflektování je však zatíženo na jedné straně tím reliktním subjektivismem, který si přinesl od Husserla a který nikdy nepřekonal, ale na druhé straně jakýmsi objektivismem (spíš bych ovšem mluvil o „předmětném“ či zpředmětňujícím myšlení). Proto na jedné straně mluví o situacích a situačnosti jako o „problémech“, které „vyrůstají z reflexe na naši lidskou situaci“, ale na druhé straně o tom, že „všechny situace všech jednotlivců jsou začleněny do nějaké obecné situace, nebo řekněme lépe, celkové situace lidské vůbec“. Tím je ovšem jeho pojetí „situace“ natolik zpředmětňující, že mu to dovoluje mluvit o tom, jak se „užší“ situace stává součástí situace „širší“ (resp. „obecnější“, což však neznamená nějakou „obecninu“); a zároveň mu to umožňuje to vše převést na výsledek, „produkt“ reflexe, lidského reflektování. A tak se samo toto reflektování vlastně hned od počátku svazuje se zpředmětňujícím přístupem k „situaci“: Patočka opakovaně užívá tohoto slova ve spojení s nějakou předmětností: reflektována je „naše lidská situace“ nebo „tahle celková situace“ apod. V tom je právě chyba: nic předmětného nemůže být reflektováno, reflektovat můžeme jen nějakou aktivitu. Jakákoli předmětná skutečnost, tedy také např. předmětně chápaná „situace“, je výsledkem zpředmětnění, tj. nepředchází této zpředmětňující myšlenkové aktivitě. Uvědomit si „situaci“ jako něco předmětného znamená ve skutečnosti ze situace ještě nezpředmětněné udělat (byť jen pro sebe, ve svém myšlení) předmět. Skutečná reflexe se k tomu může vztáhnout pouze tak, že podrobí přezkoumání (zaostří své „zamýšlení“) právě onu myšlenkovou aktivitu (ale nejen tu, nýbrž i praktickou aktivitu, zaměřenou na „věci“ atd.), jejímž výsledkem (produktem“ je ono zpředmětnění, tj. pochopení situace jakožto něčeho předmětného.
(Písek, 060308-1.)

Richard Rorty (2007)

... V ideálním případě bychom my, filosofové, měli neustále prověřovat a zpochybňovat předpoklady svých vlastních úvah. Ve skutečnosti to však děláme stejně tak málo jako kdokoli jiný. Většina analytických filosofů cítí neurčité pohrdání vůči kontinentální filosofii, aniž by z ní mnoho četli. Mnoho kontinentálních filosofů se vysmívá filosofii analytické, aniž by se kdy pokusili přijít na to, co si analytičtí filosofové myslí, že dělají.
(Analytická a konverzační filosofie, pře1. Vladimír Ješko, in: Filosofický časopis 60, 2012, č. 6, str. 804; ex orig.: Analytic and conversational philosophy, in: Philosophical Papers vol. IV, 2007, p. 120n.).)

Ladislav Hejdánek (2015)

Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí: bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd., protože nic takového není v možnostech její tématizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
Tato námitka se dobře formuluje in abstracto, dokud konkrétně nerozebíráme předmět reflexe, totiž zkušenost. Jakmile však tento rozbor začneme konkrétně provádět, jakmile zejména začneme provádět rozbor prvopočátečních základů vědy, ukáže se nám – jako se ukázalo Husserlovi v jeho rozborech prvopočátečního založení geometrie – že intence vědy tkví v intenci života, směřující k původně životní, praktické pravdě, která potom prostřednictvím idealizací je pochopena jako aspekt, fenomén pravdy o sobě.
Z původní pravdy relativní k životu vyrůstá intence pravdy o sobě, tedy tato předpokládá onu. Pravda relativní k životu předpokládá pak nepochybně dále pravdu života, který nějak o sobě „ví“, i když to není vědění ve formě předmětné a reflektované, nýbrž praxe, která si ně/165/jak rozumí. Při konkrétním provádění úkolu reflexívního sebeujasnění jsme tedy rychle vedeni zpět k otázce: patří reflexe původně do souvislosti života předteoretického jako prostředek jeho zjasňování, které nechce být obětí vlastní interesovanosti, jako vnitřní praxe, nebo je něčím zásadně odlišným? A je-li čímsi odlišným, jak se potom vyhnout důsledku, že je skutečně branou do absolutna?
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 165.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Nejvýznamnějším, přímo charakteristickým rysem filosofování je reflexe, tj. reflektování. Samotná reflexe ovšem ještě k filosofování nestačí, jen k němu podněcuje k němu, jakoby volá po něm vyzývá k němu. Historicky došlo k vzniku (ustavení) filosofie z „pouhé“ reflexe díky vynálezu pojmů a pojmovosti. Prvním důsledkem tohoto vynálezu byl neustávající, nikde nepřestávající a nekončící, inherentní („vnitřní“) apel k soustavnosti, systematičnosti. (Konkrétně historicky se pro filosofii stala vzorem matematika a zvláště geometrie, tedy jediná „věda“, která nevznikla vydělením z filosofie a neměla resp. nemusela mít povahu magie.) Dalším, poněkud zvláštním důsledkem byl ustavičný a velmi silný interes na tzv. „počátcích“, resp. „principech“; ten byl sice již staršího data, ale byl zbaven svých mytických aspektů a konotací až ryze filosofickým tázáním po arché. A to zase vedlo dál k tázání po základech či spíše „kořenech“ (rhizomata), tedy po rozlišování mezi zjevným a pravým, mezi zdánlivým a skutečným v silném smyslu, mezi originálem a kopií, původním a odvozeným. Odtud také ten důraz na tři základní rysy každé opravdové filosofie, totiž její systematičnost, principiálnost a radikálnost. To vše nicméně často hrozilo nebezpečím přílišné, nadměrné esoteričnosti a falešné abstraktnosti: důraz na veškerenstvo jako na celek vedlo k tendencím, jež nechávaly konkrétní skutečnosti mimo hlavní zájem a na okraji. Odtud vždy nově se vracející důrazy na tzv. zkušenost (empirii). Opakující se chybou těchto pokusů bývalo, že se některé části či fáze empirie měly – uměle, vykonstruovaně – považovat za základ a východisko poznání. Právě proto mohla náprava spočívat jen v dalších, rozsáhlejších a do větší hloubky pronikajících reflexích, ovšem reflexích, sahajících zároveň po nejširším spektru oněch „zkušeností“, tudíž přezkoumávajících též samy základy oněch zkušenostních přístupů. Velká a slavná (a v lecčem i neslavná) polemika dvou hlavních linií evropského kontinentálního myšlení musí proto být, jak se všechny signály zdají ukazovat, obnovena, spíše však oživena, ovšemže nikoli v nějakých návratech, nýbrž na základě nového položení problémů. Snad právě v tom smyslu by mohlo jít o to, k čemu ukazoval Heidegger jako k nové „Buchstabenlehre“; je to ovšem název ne zcela přiměřený, protože přesně vzato slova nejsou pouhými shluky písmen, takže znát (poznat) písmena nepostačí k tomu, abychom uměli číst. A na druhé straně neplatí ani to, že slovu se dostává významu (tj. ze shluku písmen se nestává slovo) ani tak, že „přistupuje“ navíc něco jako logos. Takže ve skutečnosti nejde o „písmena“ ani o „hlásky“ – to bychom jen zůstali nadále pod vlivem starého myšlenkového zatížení.
(Písek, 111212-1.)