Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1941)

… Proto Jäger vykládá výrok jako transposici myšlenky občanského pořádku a zákona do kosmických rozměrů; člověk mimoděk vzpomene našeho Emanuela Rádla s jeho nápadem, že filosofie vznikla ze zákonodárství. Jäger zdůrazňuje …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78.)

Jan Patočka (1976?)

… Napsal několik biologických prací, na rozhraní biologie a vždycky trochu s naturfilosofickým nátěrem. Pak dostal kolosální nápad, že v době, kdy hlavním, problémem bylo, zda pojmout vývoj darwinovsky nebo ne, se bude v tomto problému orientovat historicky a že se na tuto krizi vědy podívá z hlediska vědecké skutečnosti. Hledisko vědecké skutečnosti nechápal jako hledisko vědeckých nauk, doktrín vyložených v knihách, nýbrž jako hledisko vědy, jak žije ve vědcích, jak žije v konkrétních individualitách, v jejich myšlenkách jako projevech jejich života ve vědě. To bylo zvláštní hledisko. Napsal dva svazky pozoruhodného čtení, Dějiny biologických teorií psaných německy. V češtině oba svazky nemáme, je druhý pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii 19. století. Kdo je měl někdy v ruce, ví, že je to jedna z těch českých knih, které jsou nejvíc naplněny fakty, ohromnou sečtělostí. V té době jiná kniha o těchto problémech nebyla. Český spis je z roku 1909 a německy vznikl předtím, asi 1905. Bylo to dílo jednatřicetiletého učence, který už má za sebou bohatý život – i ve vědě. Je to myslím jedna z nejslavnějších českých knih vůbec. Svědčí o tom překlady a to, že se pořád cituje. Existují i jiné dějiny biologie, pojaté právě z opačného hlediska, z hled/274/diska objektivně citovaných a doložených doktrín (v Orbis academicus ohromné svazky o vývoji jednotlivých biologických problémů s pasážemi z autorů aj.), ale Rádl je pořád nepostradatelný, protože on dává perspektivu. U Rádla není chaos faktů, ale život biologie podaný z hlediska člověka, který sám zápasí o nějakou základní pravdu, o niž v diskusi, v boji idealistů s materialisty, jde. To se odehrává na poli biologie. Celé 19. století nechává Rádl vyvrcholit v Darwinovi, v mechanistovi, jenž chce být Newtonem stébla trávy. (Mnozí dnes soudí, že se mu to skutečně podařilo, doplněno ovšem moderní fyzikální chemií a biochemií, dnešními genetickými naukami.) Rádl předvádí zvrat od idealistických nauk, naturfilosofických a jim podobných, od morfologie, která vládla v první polovině 19. století až do soustředěného útoku Darwinova, a potom líčí pomalý rozklad darwinismu v dalším biologickém myšlení. Je to skutečně významné dílo a v jistém směru také vrchol Rádlovy tvorby, když bychom ji brali jen z hlediska doktrinálního. Ale tento pozoruhodný myslitel, jehož najdete citována v tak významných dílech jako je Meyersonův spis o výkladu ve vědách, v klasických filosofických dílech jako je Schelerovo dílo Wesen und Formen der Sympathie nebo Die Wissensformen und die Gesellschaft, ve dvacátých letech píše najednou jen samé brožury nebo spisy, které nemají takový rozsah nebo široký dech, a když ho mají, nestačí to nějak na to, aby to bylo dílo na úrovni. Proč se to stalo ? …
(Masaryk. Soubor statí, Praha 1979, ed. Iv. Chvatík etc., str. 273-74.)

Aristofanés (-423)

SBOR
k divákůmA nyní ukáží ti dva vtipnými řečmi jakož
i úvahou a velikým bohatstvím průpovědí,
který z nich dvou bude líp umět bojovat v zápase slov.
Moudrost tu nyní podstoupí svůj velký boj. 955
Pro moudrost vedou moji druhové svůj velký zápas.
(7537, Oblaky, př. J.Šprincl, Praha 1996, str. 94.)

Aristotelés (-384-324)

4. Příroda, přirozenost. Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako takové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; neboť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a kolikosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci měniti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a /131/ trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak [1018] Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“ /131/
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se přirozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vývoje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh podstaty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se nazývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vycházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Aristotelés (-384-324)

… Ježto zkoumání směřuje k tomu, zda …, jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná, a jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami. Neboť stačí, i když se podaří říci lépe jenom něco, něco ne hůře.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 322.)