Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1968)

Heideggerova nová otázka po původním způsobu danosti, který leží před „předmětností = přítomností zde a teď“, ukazuje především, že nevystačíme s Husserlovým pojetím pravdy jako samodanosti, protože toto pojetí je odvozeno z rovnice bytí = předmětnost = přítomnost zde a teď. Filosofický sestup k původní danosti jako prameni všeho smyslu musí proto jít za samodanost, ne tak, že by ji snad popírala, ale nepopstačí jí: samodanost může být stále ještě odvozeným způsobem danosti. Totéž jsoucno může se objevit různým způsobem, původním a v rozmanitém smyslu odvozeným. Fenomenologie se tím dostává do nové situace. Husseerl vyšel z problému samodanosti jako definice pravdy z jazyka, ze základní jazykové situace, že udržuje význam v identitě nehledě na modus danosti míněného. Že však modus danosti sahá ještě hloub než protiklad „nepřítomnost – přítomnost“, Husserlovi již při jeho výlučně vědoslovném zaměření uniklo.
Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. ...
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)