Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Následkem reformační opravdovosti se lhostejnost náboženská snáze ujímala v zemích katolických (v Italii a osvícenské Francii) než v Anglii a v Německu. Ještě osvícenec Kant zachraňoval svou filosofií mravnost a /53/ náboženství. V devatenáctém století nastal rozvrat reformace nejprve v Německu (vlivem Schleiermacherovým), potom i v Anglii, a nastává dnes i ve Spojených státech.
Po světové válce jsou ideály reformační ve větší krisi než renesance. Dnes se ozývá renesanční amoralismus a intelektualismus i z Anglie i ze Spojených států, kdežto puritanismus, nejvlastnější dítě reformace, je i ve své vlasti nenáviděn.
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 52-53.)

Emanuel Rádl (1933)

Neboť tito noví filosofové neznali úkolu stavět nové programy politické, sociální, mravní, náboženské. Jak jejich předáci, jako Schiller, Fichte, Schelling, Hegel, Schlweiermacher, tak i ostatní, jako přírodovědci Oken, Nees von Esenbeck, Steffens, politisující spisovatelé jako Adam Müller, Friedrich Schlegel, literáti jako Novalis a F. A. Schlegel, byli „jen spisovateli; politikové jich tu a tam užívali a zneužívali, ale oni sami neměli vnitřního poměru k věcem, o nichž tehdy svět zápasil. Proto ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 321.)

Emanuel Rádl (1933)

Schleiermacher převedl pietismus osmnáctého století do nálad století devatenáctého; neměl sice přímých vynikajících žáků, ale vliv jeho panteismu strhoval německé theology. Německá protestantská theologie takto založená se stala slavnou vědou po celém světě; „protestantství“ a „německá theologie“ znamenaly skoro totéž. Její spekulace se rozdělovaly podle toho, jestli se oddávala spíše Kantovu rigorismu anebo Schleiermacherově mystice; nejčastěji spojoval oba směry. Bylo v ní mnoho kritického studia historického o počátcích a vývoji křesťanství, dogmatu, církve; mnoho skepse o zjevení, o absolutnosti dogmat, o božství Ježíšově; velice mnoho intelektuálních poznatků; málo však prosté zkušenosti a málo konkretního mravního zájmu. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 486.)

Emanuel Rádl (1933)

V dějinách náboženského života se ovšem objevují prý i plody rozumu, dogmata; nejsou to prý ani pokusy o vystižení pravdy, ani zákony pro jednání; jsou prý to jen popisy zbožného hnutí mysli, výlevy citů, a nemají ceny pro vědu; věda, dílo rozumu, se netýká náboženství, plodu citů; proto všechny kritika dogmat, zázraků i theologie jde prý mimo vlastní náboženství; theologie, věda o Bohu, je prý apriori nemožna.
Jest prý jen jedno všeobecné náboženství, které se projevovalo různými historickými formami; tyto formy pak nazýváme náboženstvím zjeveným; byly založeny náboženskými hrdiny, kteří vystihli originálně to, co žije v srdci všech lidí. Přijde doba, kdy nebude třeba církví, které jsou také jen stupněm ve vývoji zbožnosti; už dnes platí, že čím je kdo náboženštější, tím je necírkevnější. Protestantství a katolictví se tedy rozplývají v jednom křesťanství; křesťanství a pohanství se rozplývají v jednom všenáboženství.
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 485.)

Emanuel Rádl (1933)

Friedrich David Schleiermacher (1768-1834), profesor evangelické theologie v Berlíně, byl členem estétského kroužku Schellingovců, v němž náboženství bylo /484/ předmětem hlubokomyslných vtipů bohémských. Byl to vynikající krasořečník; jeho „Řeči o náboženství ke vzdělancům“ podávají intelektuální estétství, které rádo si dodává romantické hloubky mluvením o náboženství.
Pokládá se za největšího protestantského theologa předešlého století. Dnešního čtenáře jeho kazatelských spisů zarazí nedostatek kritického rozhledu. Doba romantiky, kterou prožíval, se odkláněla od protestantství a sympatizovala s katolictvím; někteří členové jeho kroužků dokonce přestoupili ke katolictví: Schleiermacher neviděl světového rozporu mezi katolictvím a protestantstvím a necítil povinnosti, nějak své protestantství proti svým přátelům katolickým obhájit. Otázkou doby byl deismus, revivalismus, politické revoluce proti katolictví. Schleiermacher těchto časových otázek necítil.
Bůh není prý osobností (slyšet to bylo velmi příjemné intelektuálům); přírodní příčinnost a působení Boží jsou jedno a totéž. Bůh prý nikdy nebyl bez světa (a tedy nestvořil tento svět); nedělá zázraků; všechno se děje s přítrodní nutností; není ani svobody vůle ani nesmrtelnosti; není propasti mezi dobrem a zlem; co je špatné, je jen m,éně dokonalé; všechno je božské.
Zápas dřívějších theologů se točil okolo velké otázky... jest posledním slovem víry v Boha, poznání Boha (jak učil Tomáš Akvinský), aneb ochota plnit jeho vůli (jak učí evangelium)? Schleiermacher se lehce přehoupl přes tuto tvrdou překážku: náboženství prý není ani poznáním, ani vůlí, nýbrž je čistě subjektivní věcí srdce, citu. Nemá prý obsahu (ani obsahu intelektuálního, který dogmaticky formulovali scholastikové, ani obsahu normativního, o němž jedná Starý a Nový zákon); v náboženství tedy nejde o Boha; „náboženství bez Boha může být lepší než náboženství s Bohem“. Náboženství /485/ a život se prý stýkají za hranicemi rozumu a vůle; stýkají se v oblasti citu, tj. sentimentálního rozplývání se ve sladkém vědomí vlastního stavu; náboženský cit se nevztahuje na předmět, jako když máme rádi maminku, ani nemíří na jednání, které opět je nutně konkretní, nýbrž je prý právě na rozhraní mezi věděním a jednáním, je to indiferenční místo mezi nimi; náboženství je stavem, nikoli činem. Stav jest, když nás příjemně mrazí a naskakuje nám husí kůže: tu jsme mimo rozum i vůli; takový iracionální „cit“, blouznění, opojení, měl na mysli Schleiermacher. I jest prá náboženství citem naprosté závislosti na veškerenstvu, na Bohu. (Hegel zlomyslně poznamenal: rozhoduje-li cit závislosti, „pak je pes nejlepším křesťanem“.)
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 483-84.)