Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Dva lidé, žijící ve stejném městě, se nemohou potkat, jde-li každý jinou ulicí – leda když se ty ulice někde kříží nebo setkávají a když se tam shodou okolností oba vyskytnou zároveň ve stejnou dobu. Ale k tomu může dojít jen náhodou, a samo o sobě to takřka nic neznamená, pokud se neznají od dřívějška; vždyť oni se ani nemohou poznat, leda že by se už znali od dřívějška. A i když se poznají, mohou se možná jen pozdravit a pak jít dál. O skutečném setkání lze mluvit jen tehdy, když se zastaví a když spolu promluví. Ono totiž zase nestačí, když promluví jen jeden a když druhý neřekne nic (nebo jen souhlasí). Ve světě filosofování to všechno vypadá hodně jinak. Především se dva myslitelé vůbec nemusí fyzicky potkat; nejčastěji to vůbec není možné, protože četní z partnerů setkání už dávno zemřeli; pokud ovšem zemřel i ten druhý partner, zbývá pro žijící myslitele jen jediné: pokusit se do jejich setkání ještě dodatečně také vstoupit a účastnit se také jejich rozhovoru, dokonce s nimi vejít ve spor (a případně se dostat do sporu i s jinými, kdo se také pokoušejí se takového setkání dodatečně zúčastnit). A to vše je možné jen tehdy, kdy účastníci setkání a rozhovoru jen o sobě navzájem nemluví, tj. nedělají své partnery tématem svých příspěvků, ale když se pokoušejí setkat o společného tématu, u společné „věci“.
(Písek, 091203-3.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Přístup k „myšlenému“ (cogitatum) druhého myslitele musí překonat hned několik nesnází, vlastně přímo překážek. Především nesmí zůstat jen u „textu“, tj. u formulací, u slovního projevu, a za druhé nesmí zůstat jen u toho myslitele jako myslícího subjektu, tj. u jeho subjektivity – nesmí mu jít o to porozumět druhému tak, že se do něho vmýšlí, vciťuje, že se do něho noří, že s ním „rezonuje“, že se s ním identifikuje, ztotožňuje (tak se nejčastěji čtou básně a také poetická vyprávění). Rozumět druhému mysliteli (a mám samozřejmě na mysli jen skutečné, ba výsostné myslitele – ty slabší je třeba spíš nějak převést na ty silnější, nějak zařadit, podřadit a odvysvětlit). Porozumět druhému mysliteli vůbec neznamená mu podlehnout, odevzdat se mu, nechat se jím vést a podrobit, ale pokusit se dostat až k tomu, čím se on nechal (a posléze dal) oslovit, čem se on odevzdal a nechal se tím vést – a pak se tím nechat vést sám, vlastně jen se pokusit, zda bychom se tím mohli nechat vést (a posléze dát vést). Také bychom to mohli vyjádřit tak, že nesmíme zůstat u toho, co u druhého myslitele a v druhém mysliteli najdeme jako jeho cogitatum – pokud to cogitatum znamená opravdu jen to jeho myšlené stále ještě spjaté s jeho myslícím, s jeho aktivním myšlením. Právě i to jeho „myšlené“ musíme chápat jako jeden z ukazatelů či poukazatelů k tomu, čím on sám byl osloven – a čím se chceme nechat či dát oslovit také my sami. A při tom při všem si stále ještě nejsme, nemusíme být jisti, zda se tomu opravdu chceme odevzdat a zda se tomu odevzdáme. Je to pro nás stále ještě jen pokus, jen zkouška – chceme vyzkoušet, zda se i my máme dát podobnou nebo dokonce stejnou cestou, jakou se dal ten, komu chceme opravdu do hloubky porozumět. A stále ještě pamatujeme na tu možnost, že poté, co mu alespoň zčásti, ale doopravdy porozumíme, tj. i když opravdu porozumíme, tomu co oslovovalo jeho a čemu nějak porozuměl on sám, může dojít k tomu, že si z takového setkání něco odneseme, tj. že si z toho něco vybereme, ale že se tou cestou nakonec přece jenom nedáme, ale že budeme hledat svou vlastní.
(Písek, 091210-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Petra mi poslala svůj (francouzský) text, v němž mj. citovala Martina Bubera: „Toute vie réelle est rencontre.“ Jako zdroj uvedla francouzskou Wikipedii (ale pokusím se to najít německy, nejspíš „Begegnung“, možná v „Ich und Du“):
[http://fr.Wikipedie.org/wiki/Martin_Buber]
Jde ovšem o to, že se lze za jistých okolností setkat nejen s lidmi, kteří fyzicky nejsou přítomni (prostřednictvím pošty, telefonu apod.), ale i s lidmi, kteří už dávno, dávno zemřeli. Pokud tomu budeme rozumět v této šíři, má Buber naprostou pravdu. A platí to nejen o lidech a pro lidi, ale pro všechny „subjekty“ (nebo podle Teilharda de Chardin pro všechny „unitées naturelles“, nebo podle Williama Sterna „osoby“, „Personen“). Chceme-li to vyjádřit naprosto obecně, pak můžeme mluvit o „reaktibilitě“; chceme-li to omezit na živé bytosti, můžeme mluvit o „senzibilitě“ (vnímavosti). Jsoucno (pravé jsoucno, tj. pravá událost), které se nesetkává (s jinými jsoucny), jako by vůbec nebylo. Proto staré ,pojmy‘ esse a se a per se jsou nepoužitelné, protože jsou falešné. Každé jsoucno skutečně „jest“ jen v tom rozsahu, jak reaguje na druhá jsoucna a jak ta druhá jsoucna reagují na ně. To znamená že bez „setkání“ není ani existence (výskyt), natož život. Ovšem specifičnost lidské situace a lidských „setkání“ vyžaduje jít do větší hloubky.
(Písek, 091219-4.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka ve svém Úvodu do fenomenologické filosofie (7243, s. 25) říká: „Vše, co jest, se dělí: 1) na to, s čím se můžeme setkat – TA AISTHÉTA. Setkat se ne tak, jako na sebe narazí koule, nýbrž tak, že navzájem se takříkajíc představíme. AISTHESIS – setkání ve zkušenosti. 2) na to, co lze nahlédnout – TA NOÉTA. NOÉSIS, EPISTÉMÉ – nahlížející vědění.“ A krátce potom shrnuje: „Výsledek každého setkání je určitý dojem, určitá zkušenost, AISTHÉSIS.“ (tamtéž). Patočka tu mluví o výsledku tohoto setkání, a pokud jde o samo setkání, volí metaforu: „že se navzájem takříkajíc představíme“. Co o tom vzájemném „představení“ můžeme vůbec říci? Zcela zásadně odmítám toto setkání chápat tak, že se nám věci „dávají“ – to je výraz, který vůbec nevystihuje to, oč vskutku jde, a který navíc svádí ke zcela mylnému pojetí. Věci se především vůbec neobracejí k nám či na nás, ale postupně se ukazují v různých svých „fázích“, a ukazují se všemi směry a tedy komukoli, kdo má chuť a čas přihlížet. Zároveň pak platí, že se neukazují nikdy „jako takové“, tj. celé, v úplnosti, nýbrž právě jen ve své právě aktuální, momentální „fázi“, jen ve formě „úkazu“, a ani my nejsme schopni tento úkaz vidět celý (např. ze všech stran, protože je nám k dispozici jen omezená možnost „vidět“ to, co se ukazuje, jen z nějaké perspektivy – která samu už poněkud „mění proporce“ a jíž navíc pochopitelně vždycky něco vůbec uniká, protože to prostě ze svého stanoviště nevidíme, i když z jiného staniště se to právě ukazuje). Proto je možno plným právem pochybovat o tom, zda jde skutečně o oboustranné setkání: my snad „potkáváme“ nějakou věc, ale z druhé strany taková věc nepotkává nás, nebere na nás ohled, nevšímá si nás, neobrací se k nám a proto se „nám“ ani nijak „nedává“, nesvěřuje se do naší péče, třeba jen péče „nahlížecí“, „vnímací“ či „poznávací“. Není to věc, která se nám představuje, to jen my si naopak ji musíme sami „představit“, my sami si ji musíme vybrat, jakoby vyjmout ze širšího kontextu a postavit si ji „před sebe“; a na druhé straně i kdybychom se té věci my sami chtěli „představit“, té věci to je jedno, protože „ona sama“, tj. právě „ta věc sama“ se s námi nebaví a nebude bavit. Vše, k čemu může dojít mezi námi a mezi věcí, je naše záležitost, je to svěřeno nám, naší aktivitě a naší iniciativě. Ani ve zkušenosti, ani v poznání není taková věc iniciativní, iniciativní jsme jen my. Teprve za předpokladu naší iniciativy (tj. naší aktivity, naší „praxe“) může dojít k tomu, že se nám – nikoli v jednom okamžiku, ale v určitém nezbytném rozpětí času – taková „věc“ může „vyjevit“ také tak, jak se v žádném okamžiku, v žádné fázi svého ukazování nikdy nevyjeví, a i tehdy, když se ve větším časovém úseku takto nově vyjeví, je to díky nám a nikoli díky věci samé. S „věcí samou“ proto žádné oboustranné, žádnmé vzájemné setkání ani žádné vzájemné představování není možné. To je možné jen s ne-věcí, totiž s nějakým subjektem, který nelze redukovat na pouhý objekt, na pouhou věc.
(Písek, 080207-1.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Karel Novotný v rámci rekonstrukce resp. interpretace staré Heideggerovy přednášky z r. 1924 říká: „máme-li se s ním [s časem] vůbec setkat, pak se musíme nejspíše obrátit k sobě samým. Všechny časomíry si tvoří člověk sám.“ (Reflexe č. 14, 1995, 2 – 14.) Na tom si můžeme dobře ukázat vadu tzv. postmoderního myšlení (ovšem stejně bychom si mohli vybrat četné jiné formulace, jimiž se to dnes v nepřehledném „filosofické“ literatuře jen hemží, takže náš výběr je zcela nahodilý). Především musíme poukázat na vysloveně triviální moment citované části první věty: neříká se tu nic jiného, než to, že máme-li se s něčím setkat, je nezbytné, abychom my byli u toho. To ovšem vůbec neznamená, že jsme to my, kdo svým setkáváním, tj. svou aktivitou, svým výkonem celek onoho setkání nejen umožňujeme (neboť pak lze obrátit pozornost také jinam, k něčemu jinému, co ono setkání spoluumožňuje), ale dokonce jednostranně zakládáme. Z toho by totiž vyplývalo, že to, s čím (eventuelně s kým) se setkáváme, je výtvorem, produktem naší aktivity, výkonu tohoto setkání. Triviální důraz na to, že u našeho setkání s čímkoli a s kýmkoli u toho musíme být, a že u toho musíme být aktivně, se nesmí stát odrazovým můstkem pro jakékoli zpochybnění nebo třeba jen relativizování neméně základního (a bohužel pro subjektivisty a relativisty atd. mnohem méně samozřejmého a tedy vůbec ne triviálního) důrazu na to, že předpokladem a podmínkou setkání je nutně také to, s čím se náš výkon setkání skutečně (= skutkem) setkává a co tedy nelze odvodit ani převést na naši aktivitu a náš výkon. A protože principiálně (tj. původně) o tom, s čím se (poprvé) máme setkat a fakticky setkáváme, nic nevíme, jediným zdrojem našeho vědění (vůbec povědomí) o tomto „jiném“ je zkušenost našeho setkání s ním. Proto se musíme vskutku především obracet k této své osobní zkušenosti (i když pro člověka – a ostatně nejen pro člověka – je charakteristické, že se napříště může ve svém okolí (prostředí, světě) orientovat nejen na základě svých osobních zkušeností, ale také na základě zkušeností jiných, které mu mohou být nějak sděleny nebo k nimž může být povzbuzen a inspirován. Náš první závěr: naše setkávání se vyznačuje intencionalitou, tj. je naším intencionálním výkonem, který se vždycky a z podstaty věci intencionálně vztahuje k něčemu, co není ani jeho součástí, ani jeho produktem (a co není ani jinak naším produktem). (Písek, 020809-1.)