Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1965)

... duševní obsah je nám vždy zprostředkován společností, v níž žijeme a jež sama je určena situací v soudobém světě a dědictvím své minulosti. To vše dobře označuje slovo „dluh“. Dluh je půjčka, která umožňuje, abychom samostatně hospodařili, je to svobodný vztah. Kdo nechce, nevrací jej, ale je pak příživníkem. Není to dar, ale přesto projev spojení a solidarity. Vítám slovo o našem dluhu světu a světa nám – ale připomínám: : existuje základní dluh jedince situaci, v níž žije. Požadovat právo na situaci, jakou bychom si přáli, je utopismus, naivní subjektivismus a mravní necitlivost. Vycházet ze situace, jaká je, s nepřízněmi a nespravedlnostmi, neznamená je akceptovat, nýbrž neutíkat.
(Jací jsme a jací nejsme, Češi I., Praha 2006, str. 601.)
(původně: Literární noviny 14, 5.6.65, č. 23, str. 6.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Uvažujeme-li o „události“ (jakožto myšlenkovém modelu) a její „situaci“, musíme zprvu odlišit její situaci (event. situace) vnitřní od její situace „vnější“ (či od jejích situací „vnějších“), přičemž, jak se ještě ukáže, onen „vnějšek“ nesmíme předem a samozřejmě redukovat na vnějšek v běžném smyslu, totiž jako to, čím je událost za svými „hranicemi“ zvnějšku obklopena, nýbrž musíme si nechat zatím jen výhradu, že může jít také o „obklopenost“ nikoli z vnějšku, nýbrž naopak z vnitřku. (A analogicky zase platí, že ani onen „vnitřek“ či „nitro“ nesmíme předem a samozřejmě redukovat na niternost ve smyslu nepředmětnosti.)
(Písek, 090204-1.)

Karl Jaspers (1930)

Wurde bister von Situation gesprochen, so in einer abstrakten Unbestimmtheit. Letzthin ist nur der einzelne in einer Situation. Von da übertragend denken wir die Situation von Gruppen, Staaten, der Menschheit, von Institutionen wie Kirche, Universität, Theater, von objektiven Gebilden wie Wissenschaft, Philosophie, Dichtung. Wie wir den Willen einzelner diese als ihre Sache ergreifen sehen, ist dieser
Wille mit Steiner Sache in einer Situation.
Situationen sind entweder ungewußt und werden wirksam, ohne daß der Betroffene weiß, wie es zugeht. Oder sie werden als gegenwärtige von einem seiner selbst bewußten Willen gesehen, der sie übernehmen, sie nutzen und wandeln kann. Die Situation als bewußt gemachte ruft auf zu einem Verhalten. Durch sie geschieht nicht automatisxch ein Unausweichliches, sondern sie bedeutet Möglichkeiten und Grenzen der Möglichkeiten: was in ihr wird, hängt auch von dem ab, der in ihr steht, und davon, wie er sie erkennt. ...
(2983, Die geistige Situation der Zeit, Leipzig 41932, S. 19.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Velkou důležitost má, když si ujasníme strukturní povahu tzv. mravní situace (která, jak musíme stále pamatovat, má svůj čas, není tedy momentální, okamžitou sestavou okolností). Každá situace je spjata se svým „centrem“, ve vztahu k němuž je teprve situací: je to situace nějakého „subjektu“. Vztah mezi takovým subjektem a jeho situací spočívá v tom, že ten subjekt je v oné situaci nějak situován, tj. zasazen, zaklesnut, je jí obklopen, ale zároveň ji k sobě vztahuje, přitahuje, přisvojuje si ji, tj. činí ji svou vlastní situací. V tom smyslu je třeba od sebe důsledně odlišovat okolí (event. prostředí) subjektu, jak se jeví jiným subjektům (a také pozorovateli), a tuto situaci, která se formuje pouze za aktivní spolupráce samého subjektu. Můžeme také říci, že situace subjektu nemůže být redukována na pouhou objektivitu, ale že si subjekt z něčeho, co jej (fakticky) obklopuje a do čeho je zasazen, vytváří něco svého, něco, co si osvojil ze světa kolem sebe. V němčině tomu dal Hans Petersen (žák von Uexküllův) výraz rozdílem mezi „Umwelt“ a „Eigenwelt“, česky „okolí“ a „osvětí“. Ustavení osvětí je přísně vázáno na aktivitu subjektní (nikoli jen subjektivní) povahy, a to na aktivitu, reagující na to, co má subjekt nějak mkolem sebe. Osvětí je tedy zakládáno reaktibilitou, tedy jakousi „odpovídavostí“ subjektu. Pro morální situaci (mravní situaci), jak ji známe ze svých zkušeností, je tato odpovídavost trojí až čtveré povahy, a my se musíme naučit ty jednotlivé druhy či typy od sebe odlišovat. Právě proto je dobré vyjít z lidských zkušeností, a z teprve z nich pak rozšiřovat platnost některých závěrů i na roviny jiné, nižší. Můžeme tudíž přejít od „odpovídavosti“ na „odpovědnost“.
Když mluvíme o odpovědnosti subjektu (tedy člověka), máme nebo můžeme mít na mysli buď odpovědnost v nějaké záležitosti (v takovém případě se musíme soustředit hlavně na onu situovanost, a to může být velice komplikovaná, takže prostě zapomeneme na to, co v situaci ani v situovanosti není a co z ní nelez odvodit), dále odpovědnost za něco zcela konkrétního (kdy musíme brát v úvahu eventuelní situovanost onoho „konkrétního“, která je vždy více nebo méně odlišná od odpovědnosti subjektu samého), pak odpovědnost před někým (tím může být jiný subjekt, ale také „nepředmětný apel“), a posléze odpovědnost za sebe (za svou integritu). Žádná z těchto odpovědností nemůže být převedena na některou z ostatních, a žádná také nesmí chybět.
(Písek, 100320-2.)

Ladislav Hejdánek (1989)

Naznačme si jakési schéma toho, čemu můžeme říkat „mravní situace“ (přičemž politická situace je jen mravní situací, v níž nabývá zvláštní důležitosti její politický aspekt, tj. její vztah k POLIS, k obci, ke společnosti jistým způsobem integrované). Pro správné porozumění mravní situaci je zapotřebí rozpoznávat všechny čtyři složky či prvky, bez nichž se tato situace nemůže ustavit. Jednak je to mravní (event. politický) subjekt, bez něhož by situace neměla svůj střed. Za druhé to jsou okolnosti, pro onu situaci významné. Za třetí to jsou aktivity subjektu, jimiž se subjekt iniciativně vztahuje jak k těmto okolnostem, /4/ tak k sobě. (K nim náleží jak dosud získané zkušenosti, tak teprve rozvrhované anticipace. Posléze je tu čtvrtý „prvek“ nebo „člen“, na který se buď zapomíná nebo který se převádí na některý z prvních tří; tím je jakási „výzva chvíle“, situační „ty máš“, osobně závazný, leč nepředmětný (ještě nezpředmětněný) příkaz, který je konstitutivní nejen pro situaci, ale také pro sám subjekt a jeho akceschopnost. Uznání tohoto čtvrtého „členu“ konstitutivního pro mravní i politickou situaci, a dokonce i pro mravní a politický subjekt, považuji za základ nového filosofického řešení otázky lidských práv a svobod. Každá lidská bytost je ustavena jako „metafyzický“ subjekt přímo onou adresně oslovující nepředmětnou výzvou, a jako politický (společenský, právní, atd.) subjekt odpovědí nejprve blízkých, později vzdálenějších lidí na podobně nepředmětnou výzvu, která je zavazuje respektovat práva a svobody takto se konstituujícího lidského subjektu. Ten by bez sympatizující a pomocné účasti druhých nemohl ve svém pobývání na světě obstát, ale nikdy není pro druhé jen objektem jejich péče, nýbrž především partnerem, vůči němuž mají své závazky a povinnosti. A tyto povinnosti nevyplývají ani nemohou vyplývat ze zvyklostí, neboť zvyklosti právě naopak jsou jen uplatněním jistého pochopení oněch závazků a povinností, onoho ty máš“, před něž je stále znovu stavěn každý člověk a které jej vede vždycky na prvním místě k druhým lidem.
Nepředmětnou situační výzvu „ty máš“ nemůžeme a nesmíme zaměňovat za žádné její zpředmětnění, tj. ani za žádné její pochopení a žádnou její formulaci; tuto výzvu nesmíme chápat jako jsoucno. To nám ukládá povinnost revidovat dosavadní filosofickou tradici, která ...
(Z příspěvku pro pražské mezinárodní sympozium, znemožněné policií krátce po zahájení: Lidská práva, budoucnost Evropy a jedna česká tradice, otištěno in: Reflexe č. 4, 1990, text č. 9, str. 3-4. Ještě předtím vyšlo v dánštině in: Vandkunsten, marts 1990, No.2, p. 72 – 82.)