Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Významy slov „situace“ a „situovanost“ si zaslouží naší bedlivé pozornosti a také náležitých rozborů či analýz. Obojí má totiž stránku předmětnou (event. zpředmětňující stránku, což záleží na chápání vzniku a povahy ,situace‘), ale i ne-předmětnou (a to i když ona nepředmětná stránka není vztažena k příslušnému subjektu jako jeho vlastní „nitro“). A to eo ipso znamená, že situace nemůže být zcela zpředmětněna, tj. pochopena a vylíčena „objektivně“ resp. jako „objektivní“. Situace znamená vždy situovanost něčí, nějakého subjektu (a každý subjekt je non-objekt, tj. má vedle předmětné, zpředmětnitelné stránky také stránku ne-předmětnou, tj. nezpředmětnitelnou,, a pokud tato stránka je přece jen zpředmětněna, znamená to vždycky chybu, omyl, eventuelně mystifikaci). Celá problematika „situace“ a „situovanosti“ je úzce spjata s problematikou tzv. „osvětí“ („vlastního světa“ či „přivlastněného světa“, ve smyslu von Uexküllova termínu „Umwelt“, případně Petersenem zavedeného termínu „Eigenwelt“). Přístup „pouze zvenčí“ (bližší vymezení této charakteristiky je ovšem nutné, neboť každý přístup je aktem nějakého subjektu, a žádný subjekt nepřistupuje „pouze zvenčí“) nechává vyvstat pouze vnější stránku „osvětí“, čímž ovšem osvětí redukuje na „okolí“ resp. na zjistitelné „předměty“ v blízkosti určitého „subjektu“ (přičemž ovšem sám tento „subjekt“ je degradován na pouhý „objekt“). „Situovanost“ takto zpředmětněného „subjektu/objektu“ je pak redukována na výčet dalších předmětů, které mohly být rozpoznány v jeho blízkém okolí. Vše se tak stává záležitostí nepravé „relativity“, neboť se zcela odhlíží od skutečné, pravé situovanosti onoho „subjektu“ (jež je založena či spíše generována jeho aktivním reagováním na jeho již více nebo méně přivlastněné okolí) a „vztahuje“ vše k sobě jakožto k pozorovateli. Ona „nepředmětná“ stránka situace je tedy „organizována“ a „druhotně (nepravě) integrována“ na jedné straně samotným situovaným subjektem, ale na druhé straně zcela jiným subjektem pozorovatele a posuzovatele. Obojí lze od sebe odlišit pouze v omezené míře, protože ve skutečnosti (zvláště v případě živých bytostí) je i ze strany pozorovatele a posuzovatele (vlastně subjektu aktivně reagujícího) reagováno nejen na to, co může být zpředmětněno, n zvrž také na chování onoho „situovaného“ subjektu a tedy v jisté míře i na jeho vnitřní, nepředmětnou stránku. Platí totiž, že oba subjektu, jak ten primárně „situovaný“, tak ten druhý, „přistupující“, jsou situováni nejen ve svém osvětí, nýbrž nějak i v osvětí toho druhého (a každého dalšího), a že jsou podle své úrovně lépe ne hůře připravení reagovat nejen na své předmětné stránky, nýbrž i na ty nepředmětné, takže se jejich situovanosti (a situace) navzájem prostupují a prolínají.
(Písek, 060308-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Patočka brzo na počátku svých výkladů o „Platónovi a Evropě“ naléhavě zdůrazňuje, jak „situace každého člověka je součástí celkové situaci, v které je nejenom on sám, nýbrž i druzí z nás“. To však platí nejenom o lidech, ale také o každém zvířeti, o každé rostlině, o každé buňce, ba o každém atomu atd. (mohli bychom jít ještě dál k subjaderným částicím, kvantům možné k superstranám – kdo ví). Tak daleko to ovšem Patočka nedovádí (a asi ani nedomýšlí); zůstává jen u člověka, protože chce zdůraznit, jaký obrovský význam má „reflexe“. Patočkovo pojetí reflexe a reflektování je však zatíženo na jedné straně tím reliktním subjektivismem, který si přinesl od Husserla a který nikdy nepřekonal, ale na druhé straně jakýmsi objektivismem (spíš bych ovšem mluvil o „předmětném“ či zpředmětňujícím myšlení). Proto na jedné straně mluví o situacích a situačnosti jako o „problémech“, které „vyrůstají z reflexe na naši lidskou situaci“, ale na druhé straně o tom, že „všechny situace všech jednotlivců jsou začleněny do nějaké obecné situace, nebo řekněme lépe, celkové situace lidské vůbec“. Tím je ovšem jeho pojetí „situace“ natolik zpředmětňující, že mu to dovoluje mluvit o tom, jak se „užší“ situace stává součástí situace „širší“ (resp. „obecnější“, což však neznamená nějakou „obecninu“); a zároveň mu to umožňuje to vše převést na výsledek, „produkt“ reflexe, lidského reflektování. A tak se samo toto reflektování vlastně hned od počátku svazuje se zpředmětňujícím přístupem k „situaci“: Patočka opakovaně užívá tohoto slova ve spojení s nějakou předmětností: reflektována je „naše lidská situace“ nebo „tahle celková situace“ apod. V tom je právě chyba: nic předmětného nemůže být reflektováno, reflektovat můžeme jen nějakou aktivitu. Jakákoli předmětná skutečnost, tedy také např. předmětně chápaná „situace“, je výsledkem zpředmětnění, tj. nepředchází této zpředmětňující myšlenkové aktivitě. Uvědomit si „situaci“ jako něco předmětného znamená ve skutečnosti ze situace ještě nezpředmětněné udělat (byť jen pro sebe, ve svém myšlení) předmět. Skutečná reflexe se k tomu může vztáhnout pouze tak, že podrobí přezkoumání (zaostří své „zamýšlení“) právě onu myšlenkovou aktivitu (ale nejen tu, nýbrž i praktickou aktivitu, zaměřenou na „věci“ atd.), jejímž výsledkem (produktem“ je ono zpředmětnění, tj. pochopení situace jakožto něčeho předmětného.
(Písek, 060308-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

(poznámky k Patočkovi – 01)
3586, s. 69, ř. 2-3 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je původně součástí situace a pochopitelná pouze z ní; ...“
„Situaci“ lze chápat různými způsoby; proto je zapotřebí vše upřesnit. Pokud uznáme, že situace není nic jednoznačně objektivního, ale že záleží na tom, kdo (nebo eventuálně co – ale pak to všechno konstruujeme my!) je středem, k němuž je okolí vztaženo a zejména kdo se sám ke svému okolí aktivně vztahuje. Sejdou-li se např. dva lidé (na témž místě a v touž chvíli), pak se jakoby (tj. zdánlivě) sejdou v jediné, společné situaci. Ale ve skutečnosti každý z nich je v poněkud odlišné situaci, přesněji: každý je ve své vlastní situaci jako subjekt, zatímco pro druhého je nutně sám i se svou situací určitým způsobem chápán a také nějak zařazen do jeho situace. To znamená, že každý z nich je jednak sám situován, ale k jeho situovanosti náleží jako její „člen“ (lépe než „součást“) také „ten druhý“, s nímž se právě setkává. Mnohem názorněji to vypadá, když místo o lidech budeme uvažovat o dvou zvířatech, z nichž jedno je predátorem, zatímco druhé naopak možnou kořistí. Liška a zajíček se při takovém setkání ocitají ve velmi odlišných dvou situacích, i když „objektivně“ vzato se zdají být v touž chvíli na témž místě. Je tak zřejmé, že musíme přísně rozlišovat mezi tím, jak situace „vypadá“ odjinud, zvenčí, v perspektivě jiného subjektu, a mezi tím, jak vypadá (vlastně jaká vskutku jest) situace subjektu, viděná jím samým. A vedle toho a ve skutečnosti „za tím“ či „pod tím“ je tu ještě skutečná situovanost určitého subjektu, ať už ji nějak vidí subjekt sám, nebo ať ji nějak vidí nějaký další subjekt (a většinou je těch dalších subjektů více). Bylo by absurdní mluvit v takovém případě o „situaci o sobě“, neboť taková „situace“ je nemožná, prostě by přestala (nebo vůbec nezačala) být „situací“ – situaci je ex definitione vždy situací něčí, někoho, k němuž je situace vztažena, ba přesněji: je situovaností někoho v určitém jeho okolí, spoluurčenou tím, jak se ono sám – jakožto subjekt situace – ve své okolí vztahuje (a to tím, že z pouhého rozložení „věcí“ kolem sebe činí, ustavuje své „osvětí“).
(Písek, 140812-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

O situovanosti sice často mluvíme i v souvislosti s něčím, co není „subjektem“ (tj. pravou událostí, schopnou aktivity i návratu z ní), ale je to jen nepřesný a nedomyšlený návyk. Ve skutečnosti můžeme o situaci a situovanosti mluvit jen ve vztahu k nějakému „subjektu“, vůči němuž tato jeho situace nikdy není pouze čímsi „objektivním“, zvnějšku popsatelným a studovatelným, nýbrž něčím, co tímto subjektem musí být (a je) nějak přijato a osvojeno, v čem se tento subjekt jakoby zabydluje, a to právě aktivně. Bez této aktivity subjektu se jeho situovanost nemůže ustavit, ale zůstává pouhým „okolím“. (S touto myšlenkou přišel zejména von Uexküll a jeho škola; von Uexküll sám užíval termínu „Umwelt“, teprve jeho žák Petersen zavedl lepší termín, totiž „Eigenwelt“, což Patočka v recenzi Petersenovy malé knížky začal –snad jako první – překládat jako „osvětí“. Pochopitelně však musíme nadále od sebe odlišovat osvětí subjektu a jeho „situaci“ resp. situovanost. Upřesnění je tu nutné: jedna z možností je, že ve svém „osvětí“ příslušný subjekt „žije“, „bytuje“, kdežto situovanost může být pozorována, studována a analyzována jen zvenčí, tj. na základě přístupu odjinud, tedy z „odstupu“.) To, že „osvětí“ je subjektem „prožíváno“, z něho ještě nedělá pouhý prožitek, neboť prožíváno je v tomto prožitku a skrze něj něco, co není jeho součástí ani složkou. Na „osvětí“ tedy jakoby „spolupracuje“ ještě něco jiného, dalšího, co z hlediska subjektu sice musí být v nějakém rozsahu a nějaké podobě respektováno, akceptováno, a tudíž ještě předtím uznamenáno a registrováno, ale co svou povahou meze tohoto uznamenání atd. přesahuje, pokračuje dál i tam, kde už uznamenáno a registrováno není, a dokonce i tam, kde nic takového – aspoň na příslušné úrovni – vůbec není možné, protože se to vymyká možnostem reaktibility onoho subjektu (např. proto, že tato reaktibilita má příliš vysoká „práh“, anebo naopak, že má „práh“ příliš nízký resp. jinak omezený). K situaci určitého jedince (např. určitého zvířete, ptáka nebo rostliny či stromu) náleží nejen nejbližší jeho okolí, ale také povaha biotopu, klima a jeho dlouhodobé nebo krátkodobé proměny, ale vposledu celá biosféra, místo planety Země v rámci sluneční soustavy, putování sluneční soustavy v rámci celé (naší) Galaxie, atd. A do toho náleží také nejrůznější „nahodilé“ pseudo-události (nepravé události, protože nejsou žádným subjektem zvnějšku řízeny ani integrovány), jakým jsou dopady velkých nebo obrovských meteoritů, ebeny. jader komet apod., které mohou mít fatální následky pro celou biosféru, atd. atp. To vše se zajisté vymyká reaktibilitě jednotlivých živých bytostí a tedy vlastně nenáleží (a nemůže náležet) do jejich osvětí, ale ovlivňuje jejich situovanost v nejširším měřítku (byť jenom v oněch kataklysmatických změnách a výkyvech. zatímco příslušná osvětí jsou vždy do značné míry závislá na jisté relativní stabilitě aspoň nejbližšího okolí).
(Písek, 060414-3.)