Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Theologii chápanou jako „doktrínu o bohu“ zcela odmítám; jinými slovy, zcela odmítám klasickou filosofickou theologii (často zvanou přirozená theologie, theologia naturalis), která bere „boha“ jako „předmět“ (objekt), o němž (teoreticky) pojednává. – Tomu je ovšem třeba dobře rozumět: rozhodně tu nejde o proklamování nějakého popírání Boha, tedy o běžně tak nazývaný ,ateismus´. Řečeno stručně (ovšem zase jen zjednodušeně): neodmítám „skutečného Boha“, ale určitý (zpředmětňující) pojem boha, který považuji za naprosto nepřiměřený samotné skutečnosti. A navíc odmítám relativně (a možná jen dočasně) i slovo „bůh“, protože to je některými nežádoucími konotacemi velice zatíženo, a to nejen religiózně, nýbrž zejména silně invazivní zpředmětňující pojmovostí. Tradiční zpředmětňující myšlení totiž neumí onu „skutečnost bůh“ mínit jinak než jako „předmět“, tj. bezčasový myšlenkový model (tedy jakousi analogii určitého čísla, např. Pí, nebo geometrického útvaru, např. trojúhelníku, apod.). V celé řadě jiných případů a v jiných okolnostech to nemusí příliš vadit, ale je to naprosto nepřijatelné a nepřípustné tam, kdy míněná „skutečnost“ nemá vůbec předmětnou stránku, nýbrž je ryze nepředmětná. To, co lze legitimně mínit jako skutečnost „Boha“, je ryzí nepředmětností; podobně tomu je ovšem třeba se skutečností „Pravdy“, neboť pravda je také ryzí nepředmětností. A právě proto všude, kde by bylo možno za jiných okolností užít slova „Bůh“, užívám raději slova „Pravda“. Z toho je tedy také zjevné, že je třeba, ba dokonce nutno rozlišovat skutečnosti, které mají obě stránky, tj. nepředmětnou i předmětnou, a skutečnost které jsou pouze a ryze nepředmětné. Je tu ovšem otázka, zda v některých případech můžeme mluvit o ryzích předmětech, tj. o skutečnostech, které mají pouze stránku předmětnou. Sám jsem nakloněn v těchto případech (tj. pokud jde o již zmíněná určitá čísla nebo geometrické obrazce a tvary apod.) neužívat slova „skutečnost“. Ale to vlastně není otázka zásadní, nýbrž spíše jen terminologická. (Pokud slovo „skutečnost“ odvozujeme od slova „skutek“, můžeme „skutečnost“ chápat nejen jako to, co má ve „skutku“ svůj původ, ale rovněž jako to, co ke „skutku“ vede, tedy jako produkt, výsledek aktivity, nejen jako její zdroj).
(Písek, 130302-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Od fenomenologie resp. fenomenologů jsem se naučit brát vážně to, že nemáme k tomu, co je opravdu „skutečné“, přímý přístup, nýbrž že jsme odkázáni na prostřednictví toho, jak se nám to opravdu „skutečné“ ukazuje a jeví. A zkušenost nám dosvědčuje, že někdy se nám něco „jeví“ lépe a detailněji, když o tom předem něco víc víme a když jsme schopni se na to soustředit tak, že si pozorně všímáme i něčeho zcela nenápadného, co se však může ukázat jak naprosto významné. (Kupř. při pozorování velmi vzdálených astronomických objektů, které vůbec nemůžeme spatřit pouhým okem.) Mám však výhrady k výhradnímu zájmu fenomenologického zkoumání o to, co se ukazuje a jeví nám lidem. Nejenom člověk, ale všechny živé bytosti reagují na své okolí, a to se jim proto také nějak ukazuje a jeví, i když nevíme jak (my ostatně přímo nevíme a nemůžeme vědět, tj. přímo nahlédnout, jak se něco jeví i našemu nejbližšímu sousedovi nebo příteli – musíme se s ním o tom nějak teprve domlouvat a domluvit). A není důvodu, proč si myslet, že ve světě tzv. neživých (správně před-živých) jsoucen je situace naprosto odlišná, tam že o „ukazování“ a „vyjevování“ nemůže být řeči. Dokonce i atomy na sebe nějak reagují, a to předpokládá, že se sobě navzájem také nějak ukazují či jeví. Právě proto je tak důležité pamatovat na všeobecnou reaktibilitu, která má možná větší vliv na to, jak svět vypadá, než může mít sama povaha základních jsoucen, od jejichž reaktibility stále příliš odhlížíme. Ostatně si musíme uvědomit, že vlastnosti třeba atomů určitého prvku nemůžeme poznávat jen prostřednictvím reaktibility jiných atomů, protože reaktibilita jednotlivých atomů je příliš hrubá, má (hrubý rastr“, jak říkával J.B.Kozák), nebo tak že má příliš vysoký „práh“. Takže třeba skutečné vlastnosti atomů určitého prvku můžeme rozpoznávat a zkoumat až na vyšších úrovních, kde se ty vlastnosti ukazují v kontextu určitých živých bytostí (horší, protože omezenější jsou výsledky, jde-li jen o kontext chemicko-technický resp. technologický, ale i tam se objevují vlastnosti, které nám původně mohou dlouho unikat).
(Písek, 140416-5.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Skutečností v pravém smyslu rozumíme to, čím je něco samo sebou (tím, čemu Němci říkají „Selbst“). To, že k tomu nemáme přístup, tj. že nám to je a zůstane vždycky čímsi přímo nepřístupným, skrytým, ovšem nikterak neznamená, že bychom o tom mohli nebo dokonce měli pochybovat. K tomu totiž, aby něco bylo samo sebou, není nutně zapotřebí, aby bylo vnímáno, recipováno, aby na to někým či něčím bylo reagováno, ale není k tomu zapotřebí dokonce ani to, aby si to sebe bylo vědomo, nýbrž aby to i na nižších a nejnižších úrovních bylo schopno se k sobě vztáhnout. To jenom náš jazyk nám sugeruje, že když to má být „skutečnost sama“, že ergo musí být schopna se k sobě vědomě vztáhnout. To platí až na vyšších úrovních, ale nikoli od samého počátku, od samého „základu“. Avšak když takto mluvíme o „základu“, musíme si uvědomit, že to, jak skutečnosti „samy o sobě“ jsou (tj. jak se jakožto události „dějí“, odehrávají), není opravdovým základem pro vše další, tedy i pro další, vyšší úrovně skutečností, nýbrž že skutečným základem je to, jak na ně reagují jiné skutečnosti (a ovšem do jisté míry – zejména pak na vyšších úrovních – také to, jak jsou s to se vztahovat samy k sobě, reagovat na sebe, posléze pak si dokonce nějak rozumět). Jinými slovy: žádné jsoucno nemůže být „o sobě“, pokud není „pro jiné“ – a jen přes „jiné“ se může stát „pro sebe“.
(Písek, 150212-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Skutečné je buď to, co se právě uskutečňuje, anebo to, co nějak přetrvává z toho, co se uskutečnilo již dříve. To znamená, že v každé „situaci“ se mezi skutečnostmi, které jsou do situaci zahrnuty (nechme zatím stranou, kým nebo čím), najdeme takové, které jsou pozůstatkem minulosti (které se do situace dostávají tzv. setrvačnostmi, tj. přetrváváním, případně – pokud jde o „pravé“ události – skutečným trváním jiných skutečností) a proto nejsou v pravé smyslu ničím „novým“, a potom skutečnosti jiné, vskutku nové, které tu dosud nebyly, k nimž tedy dochází „nově“ a v důsledku subjektních aktivit, tedy jakousi „tvorbou“ v nejširším smyslu (tedy nikoli děláním ve smyslu předělávání a upravování něčeho již staršího, nějakého materiálu). Mezi obojím druhem či typem „skutečností“ správně rozlišovat je velmi nesnadným úkolem, a lidé – i ti nejdůmyslnější – se v tom odedávna hodně mýlili. Jde totiž o to, že každá „nová“ skutečnost (tj. právě se uskutečňující „nové“) dříve nebo později zase zaniká, a to takříkajíc „beze stopy“, pokud na toto nové nezareaguje nějaké další „novější“ nové; „skutečnost“, na kterou nic nezareaguje, se vlastně ani nemůže opravdovou („reálnou“) skutečností stát. Není sice „ničím“, neboť se uskutečňuje, ale zůstává „skutečností“ pouze „virtuální“ (upřesnění významu tohoto termínu musíme ještě provést). Má-li z nějaké nové skutečnosti něco přetrvat i do přicházející budoucnosti, musí toto „nové“ najít něco jiného, vskutku skutečného, co na novou skutečnost zareaguje a tím něco z ní převezme do svého vlastního uskutečňování. Z toho je zřejmé, že primární skutečností je vždycky to, co se právě a nově uskutečňuje, zatímco to, co z každého nově uskutečňovaného dokáže přetrvávat (jako vhodný „materiál“ pro další nové skutečnosti) je nutně čímsi druhotným a odvozeným, protože závislým na reaktibilitě (a tedy aktivitě) jiných nových, právě teď se uskutečňujících skutečností (tedy onoho prvního druhu či typu). Z toho všeho zřetelně vyplývá, že veškerá skutečnost je založena resp. stojí na tom, co se děje nově a hic et nunc, přičemž nově a hic et nunc se dějí (začínají dít a pak dějí a posléze končí a zanikají) jen pravé události, které nejsou následkem ničeho předchozího, nýbrž emergují (vynořují se) jakoby z ničeho (rozumí se ovšem: z ničeho jsoucího, již daného, již dříve uskutečněného). Neplatí proto stará teze, že „ex nihilo nihil“, nýbrž právě její opak: „ex nihilo omnia“. Základem vší skutečnosti je tedy dynamika přecházení z nicoty v něco (rozumí se „individuálního“), ale hlavním principem, bez kterého se každá skutečnost dříve nebo později musí zhroutit, je reaktibilita, tj. schopnost jednotlivých nově vznikajících (nově se uskutečňujících) „skutečností“ vzájemně na sebe navazovat (a to – eo ipso – z distance, která je však právě oním navazováním jakoby překračována). Právě to navazování z distance je zdrojem oněch „setrvačností“, které mají jakoby „předmětný“ charakter (a jsou proto základem všech „předmětností“).
(Písek, 120318-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Přestaneme-li předsudečně (neboť s oporou jen v tzv. intuici) předpokládat, že základními jednotkami, takříkajíc „stavebními kameny“, univerza (tj. vesmíru, jehož jsme součástí, ale kterému se pokoušíme porozumět), jsou „částice“, partikule, nýbrž události (jakožto kousky událostného dění, vnitřně integrované, takže můžeme mluvit o jejich počátku a konci, tj. o počátku a konci jejich integrovanosti, která z nich dělá skutečné „jednotky“, sjednocené celky, mající časový charakter, totiž právě počátek, průběh a konec), musíme se tázat na povahu jejich schopnosti na sebe navzájem reagovat (a protože každá reakce je založena no schopnosti akce, tj. schopnosti být aktivní, tedy „aktivně reagovat“ což znamená, že tato reakce není nutně a jednoznačně predeterminována tím, nač je reakcí). Tu se zdá být nepochybné, že reaktibilita událostí není stejná, ale že jak citlivost, tak zejména práh této citlivosti jsou pevně spjaty s typem události a zejména s její relativní komplexností (či relativní jednoduchostí), tedy s tím, o čem můžeme mluvit jako o úrovni události. Proto můžeme také mluvit o tom, že události nižší úrovně mají omezenější vnímavost ve vztahu k jiným událostem, resp. že jejich reaktibilita má vyšší práh a menší výběr prostředků, zatímco vyšší události mají přinejmenším v některých směrech práh vnímavosti i reaktibility výrazně nižší a prostředky, jakým způsobem budou reagovat, výrazně bohatější. Připustíme-li, aby se naše další úvahy ubíraly naznačeným směrem dost důsledně, dojdeme k závěru, že všechno to, co pozorovatel na lidské úrovni může zjišťovat, je vposledu zcela závislé na nejnižších stupních úrovně reaktibility. Způsob, jak na sebe reagují nejnižší složky skutečnosti, nemá charakter kauzální – to je první závěr našich úvah. Viděno z odstupu (tj. z hlediska jakéhosi předpokládaného „pozorovatele“, což však nemusí být nutně člověk, nýbrž prostě jen jiný subjekt, tj. jiná vnitřně integrovaná událost) je třeba připustit, že přinejmenším na kvantové úrovni může být např. vzájemná reakce jádra a některého z jeho elektronů do jisté míry různorodá, a že tato různost nemůže být jednoznačně převedena na nějaký předchozí stav, z něhož prostě neplývá. Teprve tam, kde máme k dispozici statistický velký počet podobných atomů s příslušnými elektrony, lze vysledovat jistý převažující trend, který se nám makroskopicky jeví jako nějaký zákonitý vztah (ačkoliv může mít a ve skutečnosti také má mnoho výjimek). Mluvit v takovém případě o nějaké „fakticitě“ či jako o „reálném stavu“ např. fyzikálního systému je zcela zavádějící, neboť jakákoli taková „fakticita“ je výsledkem mnohočetné reaktibility interagujících subsložek pozorovaného a popisovaného systému. Z toho můžeme odvodit, že skutečnost je vždy mnohem složitější a mnohovrstevnatější než to, co pak předvědecky nebo vědecky rekonstruujeme na na základě svých intuic, základě své vnímavosti resp. původní úrovně své reaktibility nebo na základě předem zaujatých intelektuálních pozic, spjatých s teoretickými předpoklady, které mohou být do značné míry vadné a poplatné své době.
(Písek, 000731-1.)