Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Mluvíme-li o výstižném pojmenování, tedy o slovu, které vystihuje něco, co už není jen součástí slova, je především zřejmé, že máme na mysli nikoli předmětnou stránku onoho slova, nýbrž to, co při jeho vyslovení nebo napsání nemáme prostě „před sebou“ tak, jako „před sebou“ máme ony zvuky nebo značky. Pochopitelně onu „výstižnost“ posuzujeme na základě nejen svého porozumění významu vysloveného (v běžném smyslu), ale také na základě svých zkušeností, dojmů minulých i aktuálních, svého naladění momentálního i takového, na které se jen rozpomínáme, atd. atp. Ale právě tak jako naše zkušenosti, dojmy, nálady se vždycky vztahovaly a vztahují k něčemu, co nejsou ony samy a co není jejich součástí, tak i onu „výstižnost“ posuzujeme rovněž ve vztahu k něčemu, co přesahuje pouhé srovnání s oněmi útvary naší subjektivity, nýbrž vztahuje se dál, přes ně a za ně a co se nějak blíží tomu, čemu se blíží i naše momentální prožívání a porozumění.
(Písek, 060908–2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pokud slovo redukujícím způsobem chápeme jako pouhé „jméno“, tj. pouhé označení něčeho, jako pouhý „znak“, nerespektujeme základní zkušenost, že každé slovo se stává slovem teprve v živém jazykovém použití, tudíž v multidimenzionálním kontextu mnoha dalších slov. Teprve opakovaným užitím nového slova v několika různých a nových souvislostech si může „slovo“ více či méně, přesněji nebo vágněji upevnit svůj význam, bez něhož by se stalo jen skupinou písmen nebo hlásek (přesněji jakýchsi psaných znaků nebo zaslechnutých zvuků). Jen tak je možno vysvětlit, že v delším (ale někdy i poměrně krátkém) časovém období se významy některých slov mohou měnit, posouvat, dokonce převracet a vyměňovat s některými jinými slovy apod.
(Písek, 060908–1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud nechceme za „slovo“ označit libovolnou skupinu zvuků nebo písmen, musíme trvat na tom že každá taková skupina se stává slovem teprve ve spojení s více méně určitým „významem“. Toto spojení však není „reálné“ („objektivní“), nýbrž „stává se“ a „odhaluje se“ teprve díky přístupu toho, kdo onoho slova nějak prakticky užívá (např. v rozhovoru). Má-li druhý účastník rozhovoru (partner) zaslechnutým zvukům, „hláskám“ (nebo při písemném projevu za sebou napsaným písmenům) porozumět, musí jim připsat (přisoudit, k nim připojit) nějaké významy (většinou nejde jen o jeden) aktivně sám, samozřejmě s oporou obeznámenosti zvyky v daném jazyce.
(Písek, 121226-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Takové „slovo“ je docela zvláštní skutečností; je skutečností už tím, že je vůbec něčím jen proto, že je vysloveno, tj. uskutečněno (ať už hlasově nebo písemně), tj. má svůj původ ve skutku, v činu. Ovšem pokud se soustředíme výhradně na jeho uskutečněnost, tj. vyslovenost hláskami nebo zpodobenost písmeny, opomíjíme to nejdůležitější, totiž jeho význam či smysl. Pak ovšem takové „slovo“, redukované na svou uskutečněnost, tedy vyslovenost nebo napsanost či vytištěnost, přestává být skutečným slovem; jako děti jsme žasli nad tím, jak se nám smysl některého slova začal vytrácet, až docela zmizel, když jsme je mnohokrát za sebou stále znovu opakovali. Určitá skupina písmen, stejně seřazených, může mít v různých jazycích naprosto odlišný význam. (Příklad: ) Podobně stejné nebo velmi podobné zaznění několika zvuků může v různých jazycích znamenat něco zcela jiného. (Příklad: ) Avšak nejen to; totéž slovo může znamenat něco jiného i v témž jazyce, pokud je provázeno odlišnými dalšími slovy, neboť spojení či seřazení dalších slov, do jejichž kontextu je určité slovo zapojeno, může mít rozhodující vliv na jeho význam. Proto najdeme v každém důkladnějším slovníku vždycky celou skupinu slov v jiném (nebo i témž) jazyce, jež mají přeložit nebo vyložit význam onoho slova základního. A někdy to není možné bez uvedení alespoň malého kousku kontextu, např. fráze. Co to znamená pro náš problém, v čem spočívá význam slova? Ten význam je jistě zčásti a relativně trvale spjat s pouhou vnější podobou slova, ale naprosto rozhodujícím způsobem je tvořen zapojením toho slova do kontextu několika a nejčastěji mnoha dalších slov, do celé věty, někdy dokonce do většího výkladu, do celé studie, ba do knihy (také do určité tradice atd.). Proto je zejména ve filosofii tak časté (a dokonce nezbytné) přečíst co nejdůkladněji nejen jednu velkou knihu, ale vše, co autor napsal, když chceme co nejpečlivěji určit, jaké významy v jeho myšlení (v jeho filosofii) má určité slovo, určitý právě jím používaný termín; a v takových případech nám žádný všeobecný slovník, ani ten nejrozsáhlejší, nakonec nepomůže.
(Písek, 120521–1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Max Scheler začíná hned v třetím odstavci své knížky „Místo člověka v kosmu“ touto větou: „Již slovo a pojem ,člověk‘ obsahuje záludnou dvojznačnost, a jestliže ji neprohlédneme, nemůžeme se problému zvláštního místa člověka ani chopit.“ (čes. překlad, str.45). Každému, kdo pozorně naslouchá, musí být nápadné, že se tu o „člověku“ mluví v trojím odlišném smyslu: něco jiného je slovo „člověk“, něco jiného „pojem člověka“, a obojí se ještě více liší od „skutečného“ člověka, jehož místa ve světě resp. v kosmu se chceme dopátrat. Mluví-li Scheler o „dvojznačnosti“ slova ,člověk‘, chápe zřejmě slovo jako něco, co má význam, co něco znamená, co je tedy něčím víc než pouhým označením, pouhým znakem. Naproti tomu není vůbec jasné, co by mohl mínit dvojznačností pojmu ,člověk‘: jak může mít pojem dva nebo dokonce více významů, tj. znamenat dvě nebo více „věcí“? Není pak vhodnější mluvit o dvou nebo více různých pojmech? O „pojmu“ má smysl mluvit právě jen proto, že na rozdíl od pouhého slova, které může mít různé významy, má sám význam pouze jeden jediný, a to právě proto přesným, že může být několikerým způsobem velmi přísně a přesně vymezen. Zatímco význam slova může být upřesňován jen tak, že je ho užíváno v různých souvislostech a tudíž vždycky jen přibližně a nepřesně), pojem může být vymezen nejprve základně, aby pak mohl být dále a dále upřesňován, někdy obohacován a rozšiřování co do obsahu, jindy přesnějším a přesnějším odlišováním o jiných, dokonce i velmi blízkých a podobných pojmů (které tím jsou ovšem také upřesňovány a blíže vymezovány; ostatně právě toto vymezování pojmů je možné vždy jen zároveň pro několik blízkých pojmů, a to tak, že se jejich vzájemné podobnosti, ale i odlišnosti vymezují vůči řadě dalších, už zcela nepodobných pojmů, které však k sobě nějak „logicky“ náleží). Můžeme také mluvit o objasňování významu slov výkladem, vypovídáním, zkrátka narativně, zatímco pojmy upřesňujeme logicky, tj. jejich vymezováním za pomoci jiných pojmů.
(Písek, 110808-1.)