Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Názor a mínění: těchto dvou slov se obecně užívá takřka promiscue, tj. tak, že je můžeme kdykoli prostě zaměnit. Je to důsledkem jakési všeobecně na vše doléhající entropie, v našem případě entropie jazykové. Jazyková kultura a kultivovanost však spočívá v tom, že aktuální význam slova právě užitého v nějakém určitém kontextu je vždy doprovázen povědomím toho, co toto slovo „říká“ samo, co nám jakoby předříkává, jaký význam či jaké významy nám do naší „myšlenky“ vsunuje a jak nám tu naši „myšlenku“ jaksi upravuje, jak ji provází, takže po jejím vyslovení (vyjádření ve slovech) se bude spoluozývat i těm, kdo naší promluvě naslouchají (eventuelně kdy náš text s větším nebo menším porozuměním čtou). Proto se např. Karel Čapek dopustil chyby, když napsal, že ve skutečnosti „slovo neskrývá svůj význam v sobě, nýbrž je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. Anebo je pokryto významy tak jako skála kulturním nánosem“ (Kritika slov, předmluva – 3427, str. 13). Chyba jeho přirovnání spočívá jednak v tom, že zatímco kámen se pod mechem (téměř) nemění, a zatímco strom je jmelím vysáván, a přitom kámen bez mechu je stále kamenem a strom bez jmelí zůstává tím, čím byl a je, tj. sám sebou, slovo „neobrostlé významy“ prostě a dobře přestává být slovem, tj. bez těch „významů“ z něho zůstává jen sled několika zvuků nebo skupina několika písmen. Stručně a jasně to tedy znamená, že slovo, které nemá v sobě nebo nenese s sebou význam, není žádným slovem, nýbrž je pouhou kulisou, skořápkou bez jádra, kůží staženou ze zvířete, vnějškem bez duše. Slovo prostě má význam – anebo to není slovo. A tento význam rozhodně není pro slovo čímsi zvnějšku přilepeným, dodatečně přidaným – v tom smyslu má v sobě jistou „pravdivost“ či spíše jen částečnou „správnost“, když se mluví o „obsahu slova“. Ovšem pak tam musíme vidět další chybu: slovo není prázdná nádoba, kterou je teprve možno a třeba naplnit nějakým „obsahem“. Tady jde zase jen o jakousi metaforu, ovšem vadnou, mylnou, prostě nepravé přirovnání. Mezi slovem-slupkou a slovem-obsahem je organický, živý vztah, asi trochu podobný vztahu mezi atomy, molekulami a makromolekulami v živém organismu. Tak jako je možno každý živý organismus rozdělit, rozkrájet atd. až na molekuly a atomy, ale nikdy obráceně z těch atomů a molekul ten organismus nelze sestavit či sestrojit, tak lze slovo rozdělit na jeho vnější podobu a „obsah“, tj. „vnitřní“, „niterný“ význam či smysl, ale nikdy z částí, zlomků a ani jejich „sestavení“ nikdy nezjistíme ani nedáme dohromady žádný „význam“, pokud se nebudeme opírat o něco dalšího, např. kontext, jiná slova (ale opravdová slova, nikoli zase je vnější podobu či stránku) apod.
(Písek, 120521–2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Slova nejsou pouhými zvuky (jsou-li vyslovena), ani pouhými skupinami znaků (jsou-li napsána nebo vytištěna), ale skutečnými slovy se stávají teprve ve spjatosti s významy. Žádné slovo (mluvíme o „přirozených“ jazycích) nemá jediný význam, ale má významů více, někdy mnoho. Ty významy nemají stejnou „závažnost“, a to nejen co do „kvantity“, ale zejména také co do „kvality“; a jejich závažnost je proměnlivá, neboť záleží na kontextu, který některým významům váhy přidává, zatímco jiným ubírá. Některé významy mají v kontextu vět a celých výkladů atp. závažnost zřejmou a svým způsobem i navzdory aktuálnímu kontextu jakoby přetrvávající, někdy značně, ba dokonce i plně uvědomovanou a kontrolovanou, jiné zůstávají jakoby na okraji, takže promlouvající ani naslouchající si jich jsou málo vědomi nebo si je vůbec neuvědomují; ale v některých případech takové potlačené nebo spíše jen skryté spoluvýznamy (konotace) mají i značný vliv na celkové myšlenkové zaměření a dokonce pro celkovou životní orientaci jak promlouvajícího, tak naslouchajícího (nebo čtoucího), i když se v aktuálně prosazujícím kontextu na první poslech jakoby ztrácejí. To může mít své aspekty široce nad-subjektivní, a zejména dějinné. Takové méně nápadné a skryté konotace některých slov mohou charakterizovat celou dobu, ba někdy i rozsáhlou epochu, a mají tedy nepřehlédnutelné dějinné rysy. Odhalují se však jen bedlivě zkoumajícímu badateli, zatímco většině lidí unikají, a uniká jim i jejich nenápadný až neznatelný tlak, který se objevuje a ukazuje až z nějaké rozlehlejší perspektivy. Pokud asi tyto skutečnosti náležitě uvědomíme a vyvodíme z toho také příslušné důsledky, musíme si připustit, že takové konotace mají na různých rovinách a v nejrozmanitějších souvislostech jakýsi organizující charakter, představují nikoli „danosti“, nýbrž spíše programy a plány, s nimž se podle okolností může, ale také nemusí pracovat. Asi nejvhodnějším přirovnáním bychom mohli přiblížit povahu těchto konotací (resp. jejich rozhodující „složky“ či směrodatného „aspektu“), když pomyslíme na vztah třeba mezi partiturou hudební skladby a tím, čím se na nás obrací a čím nás skladba „oslovuje“ při svém provedení.
(Písek, 060502-1.)

Karel Čapek (1932)

KRITIKA SLOV
Kdo by chtěl podati kritický obraz vládnoucích dnes názorů, napsal by patrně kritiku velkých filozofických systémů, životních proudů, politických ideologií, uměleckých škol a tak dále. Můj plán je skromnější: píši jen kritiku slov. Ta slova jsou víceméně majetkem obecným; proto nekritizuji jejich duchovní otce – namnoze už nezvěstné –, nýbrž jejich obecné užití.
Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu. Proto není docela zbytečno psáti kritiku slov. Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem. A jelikož dále užíváme slov daleko častěji a účinněji nežli myšlenek, měla by mít kritika slov dvojí úkol: 1. kritizovati obsah slov, 2. kritizovati užití slov; neboť obé se naprosto nekryje.
Logika by hledala obsah čili význam slova v jeho nitru. Ve skutečnosti však slovo neskrývá svůj význam v sobě, nýbrž je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. Anebo je pokryto významy tak jako skála kulturním nánosem. Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy. Proto je nevděčno kritizovati, který z dosavadních nebo vůbec možných významů obrůstá a zakrývá to které slovo větším právem než kterýkoliv jiný. Kde se význam uchytí, tam roste; těžko mu v tom brániti.
Proto se tato kritika slov drží raději druhého úkolu, totiž užití slov. Ale každé užití je otázka praktického života, a tudíž nemohl jsem živou mocí zabrániti tomu, aby se má kritika slov nezvrhla v exkurze do otázek, ach, naprosto ne pouze slovních, nýbrž životních. Tím se z kritik stala kázání, a z toho důvodu jich je dvaapadesát jako týdnů v roce.
(Kritika slov, Spisy sv.1, Čs. spisovatel, Praha 1991, str. 3.)