Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)