LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Hermann Broch (1932)

Doch alles Religiöse ist Auseinandersetzung mit dem Tode. Die Welt in eine geistige Kosmogonie verwandelnd, si also dem platonischen Logos unterstellend, jenem Logos, der der Anfang alles Geschehens ist, nimmt das Religiöse es auf sich, die Welt aus der Umklammerung des Zufalls zu „befreien“, es will Erlösung vom zwange des Empirischen sein, Erlösung eben von dem fürchterlichsten Zwange, dem die menschliche Seele unterworfen ist, vom Zwange des Sterbenmüssens. Der religiöse Zustand an sich ist de Zustand des Un-Zwanges, also einer Gnade, die den erhabenen Namen der Freiheit führt. Die Freiheit ist die Utopie der platonischen, mehr noch, der göttlichen Vernunft.
(Leben ohne platonische Idee [1932], in: 8020, S. 46.)

Albert Camus | Albert Camus (1942)

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku. Všechno ostatní, …, je až druhotné. …
Když se táži, podle čeho rozhodnout, že jedna otázka je naléhavější než nějaká jiná, pak odpovídám, že podle činů, k nimž vede. Ještě jsem neviděl, že by někdo zemřel pro ontologický argument. … /15/ … Naopak však vím, že mnoho lidí umírá, protože se domnívají, že život nestojí za to, aby ho žili. Znám však jiné lidi, kteří se zcela paradoxně nechávají zabíjet pro ideje nebo iluze, jež jim poskytují důvod, proč žít (to, čemu říkáme důvod žít, je zároveň skvělý důvod, proč umírat). Proto soudím, že nejnaléhavější otázkou je otázka po smyslu života.
(7515, Mýtus o Sisyfovi, Praha 1995, str. 14-15.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Smrt nemá žádnou svébytnost, je zcela odvislá od života. Tam, kde není žádný život, není možná žádná smrt. Smrt nemůže nikdy zvítězit nad životem, protože takové vítězství by znamenalo i konec smrti, a tedy žádné její vítězství. Smrt náleží k životu; ale nikoli pouze tak, že k ní dochází tam, kde končí život. Život si ze svých vlastních motivů zapřahá smrt sám do sebe, do svého životního běhu a úsilí. Život by se nikdy nemohl domoci tak vynikajících výsledků, s jakými dosahuje nových forem a stavů stále méně pravděpodobných, kdyby nezapřáhl smrt do svého kočáru, kdyby jí nesvěřil velmi důležité funkce. Život vítězí nad smrtí tím, že z pouhého konce z ní dělá součást, ano složku života. Smrt je takříkajíc donucena sloužit životu k tomu, aby se stal lepším, vyšším, kvalitnějším životem. Ale to přece jednoznačně znamená, že smrt není zdrojem života, nýbrž právě naopak: život je zdrojem, ale také pánem smrti. A to nás nutně vede k otázce, co je tedy vlastně zdrojem života, odkud se život bere, odkud se rodí: jeho původcem nemůže být smrt, ale ani neživot. Život je nebezpečný, protože velkého rizika se odvažující podnik – je to velké dobrodružství. To platí o životě vůbec, ale také o každém jednotlivém životě. V jistém smyslu je třeba přiznat, že individuální riziko tohoto dobrodružství je absolutní: každý jednotlivý život musí skončit. Platí to také pro život vůbec? Je opravdu možné, ano, je rozumné se domnívat, že takový obrovský, po miliardy let stále pokračující projekt je jen jakousi nepravděpodobnou, ale neuvěřitelně úpornou anomálií, čímsi naprosto okrajovým a z hlediska celého (našeho) Vesmíru zcela zanedbatelným? Je vůbec nějak zdůvodnitelná představa, že počínajíc Velkým třeskem se vše odvíjí jen přísně kauzálně, takže takové anomálie tam vlastně nemají co dělat? Je to představa nějak plodná, k novému pohledu a novým poznatkům přispívající? Není to spíš předsudek, který uzavírá celé jedno pole bádání a zkoumání, a který dokonce takové vážné problémy zakrývá a skrývá? Není tázání po smyslu života ve Vesmíru ve skutečnosti produktivnější než prosté, laciné odmítání této otázky? Byl-li život schopen zapřáhnout i smrt do svého usilování, není aspoň možné, ba pravděpodobné, že se bude dříve nebo později pokoušet zapřáhnout do své vlády rozsáhlé oblasti Vesmíru, ba snad i celý Vesmír vůbec? A protože my, kteří se takto tážeme (a také ti všichni, kteří se tak tázat nechtějí a dokonce samu otázku odmítají), jsme do toho velikého dobrodružství života už svým zrozením zapojeni, jsme v něm zakotveni a žijeme jen díky tomuto zakotvení, není naší přinejmenším intelektuální povinností si takové otázky vždy znovu připouštět a vážně se jimi zabývat? (Písek, 051106-1.)

Jan Patočka (1975)

... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)

František Xaver Šalda (1935)

… Teprve, když se přestane o tebe svět starat, když o tobě nemluví, tebou se nevzrušuje, kdy nikdo na tebe neútočí, nikdo tě nebrání, jsi dokonale mrtvý. …
(Několik poznámek o Vítězslavu Hálkovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 269.)