Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Příprava na 2.1.91 – Filos. antropologie: Smrt a nesmrtelnost
01 Člověk je jediná živá bytost, která ví o smrti a o své smrtelnosti. Mohli bychom přidat další k definicím člověka: bytost, která ví o tom, že zemře. Heidegger: „Sein-zumTode“, „bytí-k-smrti“. Ale právě proto, že jde o vědomí, o uvědomění smrti a smrtelnosti, jde o to, aby se toto vědomí nestalo posedlostí.
02 Připomeňme si, že existuje také pokusné vymezení člověka jako bytosti, která se směje, s poukazem na to, že jen zvíře zůstává vždycky smrtelně vážné. Můžeme se tázat, jak je to možné, že člověk jako jediná bytost, která ví o své smrti, se také dovede smát a tedy nezůstává smrtelně vážná? Jaká je vlastně mezi obojím souvislost?
03 V jakém smyslu vůbec je smrt a smrtelnost legitimním tématem filosofie vůbec a ffické antropologie zvlášť? Spinoza napsal ve své Etice: „Homo liber de nulla re minus, quam de morte cogitat, et eius sapientia non mortis, sed vitae meditatio est.“ (IV, 67 – propos.) (Svobodný člověk nemyslí na nic méně než na smrt, a jeho moudrost je založena ne na úvahách o smrti, nýbrž o životě.)
04 Spinoza ovšem nemá pravdu: člověk, který nejméně ze všeho myslí na smrt, vlastně není ani dost člověkem. Vážnou otázkou je spíše něco jiného: je filosoficky legitimní smrt zamlouvat? Zapomínat na ni? Vytěsňovat myšlenku na ni z vědomí? Příklad ze Seneky: každý okamžik je smrtí předchozího. Proč se obávat toho, že jednou přijde, co se děje neustále ? – To je ovšem sofisma.
05 Vyjděme ze zkušenosti : každý z nás ví, co to je závrať z běhu dění, z času. Víme, že se pravděpodobně nesejdeme už nikdy ve svém životě (mezinár. student. konference v Anglii a Belgii 1946 a 1947). Když nám někdo zemře, víme, že už nikdy nebudeme v jeho blízkosti. V soustředěnosti na vlastní smrt je nějaká závada, a na tu poukázali právě stoikové. Jejich chyba je zase opačná : v ideálu ataraxie je cosi nelidského.
06 Smrtelnost je součástí a složkou lidské situovnosti, lidského pobývání na světě. Situaci nelze prostě odmítnout vcelku (tj. v sebevraždě), ale je třeba ji na sebe vzít a v tom smyslu přijmout – ne však akceptovat a prostě se přizpůsobit. Patočka : abychom neutíkali. Život znamená riziko. Pro život jsme se sice (na počátku) nerozhodli, ale přijímáme jej – a smrt náleží k životu jako jeho konec. Dojem, že konce znehodnocuje to, co bylo před ním, musí být demaskován jako mystifikace.
07 Filosoficky vzato není jádro problému smrti založeno jen v tom, že se všechno proměňuje, ani jen v tom, že všechno dění má nejen začátek a měnlivý průběh, ale také konec. Sám svět je založen na událostech, které začínají i končí. Také život ve svém celku, ve svém věkovitém vývoji není přece nicotný jen proto, že každá živá bytost se nejenom rodí, ale také hyne. Svět trvá už nějakých 15 – 17 miliard let, život na naší planetě trvá nějaké 3,5 miliardy let. (Délka života na Zemi je srovnatelná s délkou trvání Země a vůbec sluneční soustavy.)
08 Obava či strach o život je něčím, co je bytostně spjato se samotným životem; stejně tak je ovšem bytostně s životem spjata jakási základní odevzdanost v momentě, kdy život v živé bytosti hasne (např. endorfiny, vyplavované v těle oběti, která je právě rdoušena dravcem). Jako je sám život zřetelným poukazem ke smyslu (navzdory riziku), je i strach před smrtí či spíše strach o život, o sebe také čímsi nepohybně smysluplným. „Starost o sebe“ nutně náleží k životu. Ale to není zdaleka filosoficky vše.
09 I když ke každé živé bytosti náleží ona rozdělenost či spíše strukturovanost na trojinu a tedy také na to, že vedle těla a vedle životního běhu je také subjektem, dochází na lidské úrovni a zejména na úrovni dějinné k tzv. personalizaci: subjekt si sám sebe uvědomuje právě jakožto subjekt, tj. odlišuje sám „sebe“ od svého těla i od svého života.
10 Celý problém smrti je pak zapotřebí postavit na jiný, odlišný základ. Je zapotřebí se tázat: čeho se vlastně týká smrt? Co nebo kdo vlastně ve smrti umírá? Už jsme si snad dostatečně objasnili, že sice život bez těla není možný, že však živá bytost není se svým tělem totožná. Není to tělo, které žije, ale živá bytost, a její život není soustředěn v aktuálních okamžicích (jak je tomu u těla), nýbrž je časově rozlehlou skutečností. Naproti tomu nemůžeme mluvit o „životě subjektu“, protože subjekt jednak není jsoucnem, jednak nedisponuje žádnou časovou kontinuitou.
11 Smrt není tedy záležitostí ani těla, ani subjektu, nýbrž „živé bytosti“ (která „není vidět“). Subjekt vlastně nemá, proč by se smrti obával, neboť smrt se subjektu netýká. Tím, že je subjekt ex-sistencí, tím, že je ek-staticky vykloněn do budoucnosti a tedy vlastně není „jsoucnem“, nemůže být „ohrožen“ smrtí – je opravdu ohrožen neustále. Je naprosto závislý na svém osobním vyvolání v ex-sistenci.
(kroužk. list č. 90/163; Praha, 901216-5. + kroužk. list č. 90/162; Praha, 901216-4.)

John D. MacDonald (1982)

„… Deset miliónů buněk, Travisi, neustále si vyměňujících zakódované informace. Mozek má čas podat zprávu o svém vlastním rozklad, čas, za který se zformuluje pár otázek o tom, proč, co, kdo … a co se to se mnou děje? Snad měsíc smrtelné choroby se zhustí do jedné tisíciny sekundy, pokud si člověk uvědomí sám sebe. Každý jsme expert na svou vlastní smrt.“
A já věděl, že to podivné poslední konstatování je pravda. Jsme experti. Dokážeme to hned nepoprvé. A než to uděláme, příliš dlouho o tom přemýšlíme.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 414.)

()

4. Mojž. 23, 10	ó bych umřel smrtí spravedlivých
5. Mojž 30,15 – 19	předložil jsem tobě život a smrt
Joz 2, 14	duše naše za vás nechť jsou na smrt
2 Král 2, 21	nebudeť více odtud smrti, ani
Job 7, 15	že sobě zvoluje duše má smrt
Ž 9, 14	kterýž mne vyzdvihuješ z bran smrti
Ž 33, 19	vyprostil od smrti duše jejich
Ž 55, 5	strachové smrti připadli na mne
Ž 56, 14	nebo jsi vytrhl ze smrti duši mou
Ž 68, 21	Hospodin Pán ze smrti vyvodí
Ž 116, 8	vytrhl jsi duši mou od smrti
116, 15	drahé jest smrt svatých jeho
Ž 118, 18	ale smrti mne nevydal
Př 10, 2	spravedlnost vytrhuje od smrti
11, 4
Př 14, 32	naději má při smrti spravedlivý
Př 18, 21	smrt i život jsou v moci jazyka
Př 24, 11	vytrhuj jaté k smrti
Kaz 7, 1	lepší jest den smrti, než den narození
Iz 25, 8	sehltí i smrt u vítězství
Iz 28, 15	učinili jsme smlouvu se smrtí
18	zrušena bude smlouva vaše se smrtí
Iz 53, 12	že vylil na smrt duši svou
Jer 8, 3	bude žádostivější smrt nežli život
Jer 21, 8	kladu před vás cestu života i smrti
Oz 13, 14	od smrti vykoupím je budu zhoubcem tvým, ó smrti
Mat 26, 38	smutnáť jest duše má až k smrti
Mk 14, 34
Luk 22, 33	s tebou hotov jsem i na smrt jíti
Řím 6, 9	smrt nad ním již více napanuje
Řím 7, 24	kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?
Řím 8, 6	opatrnost těla jest smrt
38	ani smrt, ani život nás odloučiti
1.Kor 3, 22	buď život, buď smrt, všecko je vaše
15, 54	pohlcena jest smrt ve vítězství
15, 55	kde jest, ó smrti, osten tvůj?
2.Kor 4, 12	tak smrt v nás moc provodí
Jak 5, 20	vysvobodí duši od smrti
Zj 9, 6	hledati budou lidé smrti, ale smrt uteče
Zj 21, 4	smrti již více nebude
2 Kor 5, 4	aby pohlcena byla smrtelnost od života
2 Sam 14, 14	všickni jsme nepochybně smrtelní
22, 16	bolesti smrtelné obstoupily mne
1 Kor 15, 53	musí smrtelné obléci nesmrtelnost
54	když smrtelné toto obleče nesmrtelnost

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)