LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Stát a daně

Ladislav Hejdánek (2014)
Stát a jeho fungování vždycky něco stojí, a není dobré na to hledět jako na zatížení, protože jde přinejmenším zčásti o nezbytné pečování o to, aby společnost co nejlépe fungovala. A je pochopitelné, že se na příslušných výlohách musí podílet všichni, dnes většinou v podobě daní. Většina lidí si vydělává na život (svůj a rodiny) jak svou vlastní prací (vlastním přičiněním), tak nákupem a prodejem (či spíše prodejem a nákupem), a stát (tedy vlastně společnost prostřednictvím státu) má mimo jiné zajišťovat směnu a obchodování proti krádežím a loupení. A tu vyvstává otázka, kdy se nerovnosti při směně, prodeji a nákupu vychylují natolik, že už lze kriticky hovořit o podvádění až oloupení. Protože je nesnadné a leckdy dokonce nemožné poměry na trhu dirigovat, dokonce i stát, který má pečovat o svobodu trhu, musí alespoň nepřímo intervenovat, a činí tak z větší části také daňovou politikou. A právě v tom se otvírá zásadní otázka: má danit všechny „stejně“ (rozumí se nikoli tak, že každý platí stejnou částku, nýbrž stejné procento z výdělku nebo ze zisku), anebo mají být daně nějak odstupňovány? Stát, který by chtěl uplatňovat tzv. daňovou rovnost, pak ve skutečnosti ve větší nebo menší míře nahrává bohatým, neboť bohatí snáze hromadí bohatství než chudí (už jen proto, že jsou daněni obvykle jen ve svých ziscích resp. přírůstcích, ale nejsou daněni ze svého skutečného bohatství, které ovšem samo nese s sebou nemalé zisky, jednak uplatňováním investic do výnosných podniků, ale také pouze ve formě renty). Tzv. rovné daně pak nutně vedou k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými, které jsou nejen považovány za významnou formu nespravedlnosti, ale při jistých příliš velkých výchylkách nutně vedou k sociálnímu neklidu. V takových případech je pak stát volán (nebo tlačen) k intervenci resp. zásahům, a musí k nim přistoupit, ať chce nebo nechce. Pokusí-li se neklid potlačovat policejní nebo dokonce vojenskou silou (na jejichž financování se ovšem podílejí všichni), staví se na stranu bohatých proti chudým. V opačném případě se začne pokoušet o dodatečné (a opožděné) majetkové postižení těch nejbohatších, ale se všemi nežádoucími následky a průvodními znaky, jimiž jsou poškozeni nakonec také všichni. Proto je nanejvýš záhodné dávat přednost včasným úpravám formy zdanění, které zabrzdí nadměrné obohacování bohatých a chudnutí chudých. Zároveň však musí dbát na to, aby neupadl do rovnostářství, které sice nevede k sociálnímu neklidu, ale ke stagnaci a úpadku iniciativnosti. (Velkým problémem je ovšem skutečnost rozdílů nejen mezi společnostmi vůbec, ale zejména mezi způsobem, jakým se rozdíly a napětí mezi chudými a bohatými upravují; tlak velkých společností nutí malé společnosti k postupů, které by jinak nevolily.)
(Písek, 140914-1.)
date of origin: září 2014

Kultura a stát | Stát a kultura

Ladislav Hejdánek (2009)
Masarykova dělnická akademie připravuje seminář o „financování kultury“. Jako pozvaní jsou uváděni bez rozlišení představitelé politiky na jedné straně a kultury na straně druhé, přičemž není uveden nikdo za AV, a za vysoké školy jen za umělecké obory. Přitom by mělo být jasné, že pro rozvoj kultury jsou dlouhodobě rozhodující školy vůbec, tedy veškeré školství od nejnižších stupňů, zejména však vysoké školy a vědecké ústavy netechnického zaměření. Jinak řečeno: kulturní úroveň se měří buď v průměru nebo ve špičkách, přičemž kritéria hodnocení nemohou zůstávat v kompetenci politiků, nýbrž musí být stanovena tak, aby jich bylo možno použít také na politiky a politické instituty. Domyšleno to znamená, že v nějakém rozsahu a v určitých směrech musí být některé složky kultury a kulturního života (včetně kulturních aktivit) autonomní, přičemž tato jejich relativní resp. částečná autonomie, tj. svoboda, musí být pevně uzákoněna, přímo ústavně legalizována, a to způsobem, který musí být závazný nejen pro kulturní pracovníky, ale také pro vládu a všechny politické instituce. Tak jako demokratické struktury jsou pevně spjaty s rozdělením politické moci, tak musí být – v souladu s principy lidských práv – zabezpečeny ve své svobodě ty složky kultury, které se neopírají a většinou ani nemohou opírat o užitečnost a využitelnost pro státní a vládní politiku ani o nejrůznější způsoby průmyslového a vůbec technického podnikání (včetně získávání patentů a jejich prodávání). Do této kategorie už odedávna náleží tzv. akademické svobody, o nichž se však mluvilo vždycky jen v souvislosti s univerzitami a které na druhé straně byly rozšiřovány nebo alespoň zdůrazňovány ve směrech, které s úrovní vědeckou, myšlenkovou a duchovní neměly mnoho společného. Zajisté platí, že celá problematika je velmi nesnadná, ale jsou již četné zkušenosti z různých zemí, a to pozitivní i negativní. Jedním z důležitých momentů je třeba finanční (a vůbec materiální) zabezpečení takových svobodných složek kultury pevnou částí z celého státního rozpočtu (např. určitým procentem), jejíž rozdělování by zůstávalo v rukou na vládě (a politických silách) maximálně nezávislé instituce (trochu podobně, jako jsou relativně autonomní třeba soudci nebo vysocí funkcionáři Národní banky apod.).
(Písek, 090217-1.)
date of origin: únor 2009

Stát – co neumí

Ladislav Hejdánek (2015)
Po listopadu 1989 jsme stále slýchali, že hospodářství, ale i mnoho dalších věcí je třeba „odstátnit“, „privatizovat“, protože stát neumí dobře hospodařit. To ovšem bylo falešné a zavádějící heslo. Stát neumí nejen hospodařit, ale ani dělat politiku, zejména však pracovat kulturně (zasahovat do kultury), neumí vychovávat a vzdělávat (řídit školství a zejména vysoké školy a akademické ústavy), neumí ani dělat vědu (pracovat vědecky, zejména pak „řídit“ vědu), atd. atp. „Stát“ vlastně neumí vůbec nic; to, co údajně „stát“ dělá, dělají přece jen jeho úředníci ! To bylo velmi matoucí heslo, jehož cílem (možná ne vždy vědomým a záměrným) bylo uvolnit cesty „ekonomickým“ experimentům, nejednou ovšem kriminální povahy. A když něco takoví úředníci neumějí, tak ať se to buď naučí – anebo ať odejdou ze svých funkcí. To ovšem rozhodně neznamená, že státní úředníci mají ekonomicky podnikat; ovšem právě není na státních úřednících, aby byli kulturními pracovníky, umělci, vědci, učiteli a profesory atd. A tak jako ekonomové, služebně pracující jako státní úředníci, mají maximálně využít svých profesionálních znalostí k tomu, aby připravovali co nejlepší podmínky k podnikání těm ekonomům, kteří sami budou podnikat, tak úředníci ministerstva školství dostanou jistě přednost, budou-li mít se školství a školami zkušenost, ale budou se muset školení vzdát a místo toho pro školy připravovat co nejlepší podmínky. Stát proto nemůže mít za úkol ani hospodářství, ani zdravotnictví, ani umění a kulturu, ani vědu atd. provozovat, ale ani řídit, nýbrž má se starat o nejlepší podniky k tomu, aby všechna tato odvětví prosperovala a aby se vyvíjela k lepšímu a lepšímu fungování. Všude, kde se stát nebo přesněji jeho úředníci mají sklon ujímat se „řízení“ a pomocí vyhlášek, předpisů a zákonů se přímo vměšovat do odborných činností, jejichž obecná správa jim byla svěřena, je třeba je brzdit, kritizovat a odkazovat do příslušných mezí, zatímco na druhé straně musí být stále posilována co možná největší samospráva oněch oborů či odborů. Vidím v tom velkou analogii s řízením třeba dopravy: dopravní policie se má starat o hladký provoz na silnicích, nikoli o to, kam kdo jede a za jakým cílem.
(Písek, 150127-1.)
date of origin: leden 2015