Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1982)

Subjektální sféra funguje jako jakási paměť subjektu; nelze vyloučit, že její původní a nadlouho snad i hlavní funkce je jiná, odlišná od té, o níž jsme mluvili. Subjektální sféra je rozhodující instance pro rozvrhování a vnitřní i širší koordinaci průběhu akcí; je pravděpodobné, že „akční systémy“ jsou v subjektální sféře naprogramovány zcela anebo z převážné části „apriorně“ a že pouze jejich odstartování může být vyvoláno nebo zabrzděno na základě informací „zvenčí“. Při rostoucí úrovni subjektů (zejména u vyšších živočichů) nabývá však povaha situací, v nichž se ocitají, a výzev, před něž jsou postaveny, takové komplikovanosti, že předem naprogramované („instinktivní“) reakce vůbec nedostačují, přestávají poskytovat nezbytnou jistotu a jakoby víc a víc řídnou. Postupně musí být doplňovány a pak už i nahrazovány reakcemi, spočívajícími na tzv. historické bázi reakční (jak o ní mluvil Driesch). Thesaurem a zároveň vehiklem historické báze reakční je právě ona subjektální sféra. Akce je rozvrhována s ohledem na stav informací v subjektální sféře a na jejich základě. Modelově to znamená, že každá reakce a každá širší akce, jejíž součástí je také reagování, prochází alespoň jistou svou složkou nejprve subjektální sférou, vrací se z ní zpět s předpoklady pro restrukturaci či strukturální adaptaci a teprve pak zamíří do vnějšího okolí jako situačně zaměřená a zacílená.
Nechť je povaha informací, zakódovaných v subjektální sféře, jakákoliv, nemůže být pochyb o tom, že z ontologického hlediska jde o jsoucna, byť nikoliv samostatná, nýbrž integrovaná do širších, značně komplikovaných kontextů. Můžeme tedy zásadně vzato mluvit o ontologii subjektálnosti. V jakém vztahu je však subjektivita k subjektálnosti? Předělem a zároveň mostem k přechodu je tu schopnost reflexe. ...
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)

Ladislav Hejdánek (1982)

Na úrovni subjektální můžeme mluvit nanejvýš o vhodnosti a nevhodnosti, přiměřenosti a nepřiměřenosti, úspěšnosti a neúspěšnosti; teprve na úrovni subjektivní lze mluvit o správnosti a mylnosti,o pravdivosti a nepravdě či lži atd. Všude tam, kde je možná pravdivost, je možný také omyl; neexistuje žádná spolehlivá a nade všechny pochybnosti povznesená základna, jednoznačně garantující pravdivost našich úsudků. Proto je subjektivita pouze sférou, v níž dochází k zápasu pravdy s omylem a lží, nikoliv spolehlivým prostředkem k oddělování zrna od plev. Fakticita subjektivity je méně zajímavou, protože méně důležitou její stránkou; základní význam má naproti tomu její platnost. Ontologie subjektivity proto je a vždycky zůstane nápadně chudá ve srovnání – řekněme – s axiologií subjektivity, s hermeneutikou subjektivity, ovšem i s fenomenologií subjektivity, ba i s psychologií a sociální psychologií subjektivity.
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)

Ladislav Hejdánek (2008)

Subjekt není žádný „úběžný bod“, ale je to dějící se struktura – ovšem struktura sjednocená, resp. vždy znovu se sjednocující (takže to není „pouze struktura“). A tady je důležité uvážit zejména to, že k té struktuře nutně náleží – v případě „reálných“ (pravých) událostí, že sjednocovány jsou vždycky také fáze již proběhlé, jakož i fáze, které teprve mají nastat. V povaze sjednocení bylosti i budosti v rámci příslušné události je tedy i nějaké soustředění nějakých „informací“ (dat) o tom, co se již stalo, i o tom, k čemu má ještě dojít (ale co je jen „rozvrhováno“, ale může být i v jistém rozsahu i formě modifikováno) do rámce události jako celku, ale tak, že bude (a je) pohotově v každé další fázi událostného dění. O bližší povaze těchto dat i o způsobu a rozsahu jejich udržování a eventuelního aktualizování zatím nevíme mnoho, ale musíme něco takového předpokládat. A soubor těchto dat (která se ovšem nejrůzněji pohybují a proměňují, i když smyslem tohoto proměňnování je jejich zachování a jejich připravenost k „použití“) nazveme resp. označíme jako „subjektální sféru“ příslušné události (příslušného subjektu). Tato subjektální sféra (sféra subjektálnosti) má – zatím podmíněně řečeno) svou „vnější“ stránku (která ovšem je zvenčí přístupná pouze pro ten subjekt, jehož je onou subjektální stránkou, tj. kterýkoli jiný subjekt k ní takový přístup zvnějška nemá a mít nemůže), ale také svou stránku „vnitřní“, k níž žádný ani přibližně podobný přístup zvnějška nemá ani ten subjekt, o jehož subjektální stránku jde. (Což ovšem neznamená, že k ní vůbec žádný přístup nemá; má k ní přístup, ale pouze „zevnitř“, z její „niterné“ stránky.) Když však subjekt ke své subjektální sféře přistupuje přece jen „jako“ zvnějšku – prostě v důsledku návyku ze zkušenosti s tím, jak aktivním i reaktivním způsobem přistupuje k věcem ve svém okolí, a navíc jak je v případě lidské úrovně eventuelně ponořen do oné tradice zpředmětňujícího myšlení, která „dělá“ předměty i z ne-předmětů), jeví se mu ona subjektální sféra jen zkresleně jako objektální. Musíme tedy počítat s tím, že ona subjektální sféra má zmíněné dvě stránky, a musíme obojí stránku pozorně odlišovat.
(Písek, 081020-1.)

Ladislav Hejdánek (1982)

Nechť je povaha informací, zakódovaných v subjektální sféře, jakákoliv, nemůže být pochyb o tom, že z ontologického hlediska jde o jsoucna, byť nikoliv samostatná, nýbrž integrovaná do širších, značně komplikovaných kontextů. Můžeme tedy zásadně vzato mluvit o ontologii subjektálnosti. V jakém vztahu je však subjektivita k subjektálnosti? Předělem a zároveň mostem k přechodu je tu schopnost reflexe. V reflexi se subjekt obrací sám k sobě podstatně novým způsobem. Reflexe je ovšem také jistý typ akce (resp. re-akce) subjektu; je to však taková akce, která je schopna zaměřit se k subjektální sféře a do ní nikoliv jen nějakou svou složkou a jen proto, aby se mohla lépe zaměřit ven ze subjektu, do vnějšího jeho okolí, k nějaké vnější skutečnosti, např. k věci (k reálnému jsoucnu), nýbrž jako k svému vlastnímu cíli, jako ke svému „předmětu“. Subjektální sféra subjektu není ovšem ryzí vnějšností, ryzí předmětností, i když nepochybně svou vnější, předmětnou stránku má (a to platí i o jejích složkách, např. o informacích, které jsou v ní uloženy). Reflektující subjekt však není primárně orientován na tuto vnější, předmětnou stránku, nýbrž na její „význam“, „smysl“. Proto nemůže zůstat stát u zakódovaných informací, nýbrž musí se pokusit je dekódovat, dešifrovat, interpretovat, nahlédnout jejich informativní povahu. Přístup reflexe do subjektální sféry není proto ani jednoduchý, ani jednorázový. Reflexe je vždycky reflexí nějaké akce, a to buď akce primární, „praktické“, zaměřené do vnějšího okolí subjektu, anebo akce sekundární, zaměřené k jiné akci. Jinak řečeno, reflexe je vždycky reflexí jiné akce, jíž může být buď jiná reflexe anebo posléze akce zamřená ven ze subjektu a překračující jeho vnější meze. Pro reflexi neexistuje přímá cesta do subjektální sféry, nýbrž jen jakési „couvání“: reflexe analyzuje a interpretuje nějakou předchozí akci tak, že se pokouší co možná platně (pravdivě) připsat některé její rysy a aspekty na vrub předmětu akce a jiné na vrub rozvrhů samotného subjektu.
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)

Ladislav Hejdánek (2008)

Mezi nejrůznějšími jevy a jejich proměnami, jaké jsme s to rozpoznávat ve světě kolem sebe, jsou některé, které nám příslušný jev (dějící se jev!) dovolují chápat jako nějak k sobě náležící, spolu spjatý, sjednocený, „vnitřně“ integrovaný. A takové jevy potom chápeme jako „samostatně živé“, ba jako jakési partnery nebo protivníky, kterým přisuzujeme některé podobné vlastnosti a schopnosti, jaké máme sami. Tak nějak asi můžeme rozumět od pradávna rozšířenému zvyku připisovat takovým „jevům“ něco jako „duši“; bývá zvykem mluvit o animismu, jehož zbytky je možno ještě dnes nacházet v primitivních společnostech, ale také u malých dětí. V takových případech, které se naší zkušenosti jeví jako takto „vnitřně integrované“, jsme nakloněni vidět (chápat) ono soustředění jako aktivně založené jakýmsi „ohniskem“ příslušného „celku“, a tomuto „ohnisku“ od jisté doby říkáme „subjekt“. Obecně ovšem panuje nejasnost a nejistota, v jakém vztahu je tento subjekt k celku příslušného „jevu“, který se právě „jeví“ jako vnitřní sjednocený. Abychom si usnadnili způsob, jak mluvíme a zejména myslíme o této problematice, jak ji „promýšlíme“, musíme si najít nová pojmenování, nová slova, která jsou s to nám vždy znovu připomínat vadnost našeho návyku vše zpředmětňovat, tj. zapomínat, že subjekt musíme chápat jako non-objekt, tedy „ne-předmět“, a že nesmíme připustit, že bychom mohli opět spadnout do nového zpředmětňování a mínit tedy „subjekt“, jak „objekt“, byť jakkoli zvláštního typu. A z toho důvodu musíme dbát nejen na správný výběr příslušných slov, ale také na správný způsob jejich použití a tudíž na jejich průhledný a kontrolovatelný výměr, pojmové vymezení. Proto nejde jen o slova a jejich vztahy k jiným slovům v rámci živého (užívaného) jazyka, ale a velmi důkladnou revizi a vlastně přímo „přestavbu“ celé naší pojmovosti. A to nelze provádět jinak než tím způsobem, že proti podobným (obdobným) slovům, která nadáme významem s výrazně zpředmětňujícím charakterem, postavíme vždy příslušná jiná (ale podobná) slova, u nichž bude mít jednoznačnou převahu odpor, rezistence vůči zpředmětňování a nová, odlišná pojmová strukturovanost.
(Písek, 081007-4.)