Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Co to vlastně máme na mysli, když o něčem řekneme, že to je „subjektivní“? Víme přitom, co říkáme? Co to je „subjektivita“? Je-li to něco vnitřního, tak k tomu nemáme žádný přístup zvnějšku – to je přece obsaženo v pojetí vnitřního: vnitřní je proto vnitřní, že nemá žádný vnějšek, i když má k nějakému vnějšku nějaký vztah. (To je ostatně samostatný problém: jak se vůbec „vnitřní“ vztahuje ke svému „vnějšímu“?) Na jaké úrovni už můžeme začít mluvit (a uvažovat) o subjektivitě? Jistě by bylo nesmyslné připisovat subjektivitu třeba atomu, i když aspoň já trvám na tom, že i atom má své „nitro“, tj. svou vnitřní (nepředmětnou) stránku. Řešil bych to tak, že pouhé „niternosti“ chybí intencionalita, že jí je vlastní pouze „tendence“ k zvnějšnění, ale že samo o sobě není schopna akce (aktivity, pokud akci odlišujeme od pouhé hybnosti, která je vlastní událostnému dění, tj. výkonu „bytí“). Jaký je tedy závěr? Subjektivita není pouhou niterností, ale niterností, která je aktivní, resp. je schopna aktivity, byť nikoli vlastní, neboť aktivita je vždy aktivitou určitého subjektu. Subjektivita tedy není pouhou pasivitou (ostatně ryzí pasivita v našem pojetí není možná, neboť kromě případů „katastrof“, „hrubě násilných zásahů“, jde vždy o druh či způsob nějaké aktivity, zejména druh reaktibility).
(Písek, 111217–1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Termín „subjektivní“ má v běžném použití význam něčeho vnitřního a soukromého, navíc problematického, co je pouhým zdáním, co nemá se skutečným světem nic nebo jen málo společného a podobně. Možná to zpochybňování má původ ve starém Řecku, možná jinde a třeba mnohem dříve. Řekové však nenásledovaly starší vzory ve zpochybňování lidských sil a možností, ale postavili proti sobě ve velké ostrosti pouhé domnění (doxa) a opravdové vědění (epistémé); tím dali základ myšlence, že je možné něco „vědět“ (= vidět), aniž bychom u toho museli sami být (= aniž bychom se dívali). A tak si vytvořili fikci, že vedle smyslového dívání a vidění je možné a dokonce záhodné něco jako „vnitřní vidění“, tj. vidění bez očí, pouhým rozumem, pročištěnou myslí. Tato fikce se dlouho opírala o naše zkušenosti s čísly a také s vybranými rovinnými (později i prostorovými) obrazci či útvary. Jenže ani čísla, ani geometrické atd. útvary nejsou součástí skutečnosti kolem nás, ale jsou to – jak je ostatně patrno už z názvu – naše myšlenkové výtvory. Že je možné a někdy mimořádně účinné takových myšlenkových výtvorů (modelů) používat také při poznávání „reálných“ skutečností (tedy někdy, ne vždy!), o tom není sporu; spory se vedly a vedou o to, kde je takovým „kvantifikacím“ třeba jejich platnost uznat a kde naopak jsou jejich nepřekročitelné meze. Tak se stalo, že antický koncept epistémé je vlastně už nepoužitelný bez závažných korektur; na druhé straně se však možnost myslet „jasně a zřetelně“ (clare et distincte) soustředila (začala soustřeďovat, stále to zatím pokračuje) na rozdíl mezi aktem myšlení a tím, co je tímto aktem (výkonem) myšleno, tedy těmi myšlenkovými modely, které rozhodně nejsou žádnou složkou ani součástí oněch aktů či výkonů, tedy té skutečné subjektivity (to je problém tzv. intencionality v užším vydání). Tak kupříkladu žádné číslo není záležitostí naší subjektivity, ale naše subjektivita se k němu pouze vztahuje – buď to číslo myslíme, vskutku míníme – anebo míníme něco jiného, eventuelně vůbec nic přesného či vůbec nic. A také práce s takovými myšlenkovými modely, ačkoli jde ovšem nutně vždycky o subjektivní výkony, není nebo aspoň nemusí a nemá být zatížena ničím „subjektivním“, tj. nesmí být tou naší subjektivitou nijak ovlivněna a tak na ní jakkoli závislá.
(Písek, 121103-2.)

Jan Patočka (1968)

Mohli bychom tedy říci: základem zkušenostních syntéz není transcendentální já, nýbrž tělesná subjektivita. Do světa jsme původně zasazeni nikoli našimi myšlenkovými výkony, nýbrž tělem, a to tělem jako subjektivním, které se nikdy nemůže stát předmětem reflexe. Zkušenostní syntézy provádí tělo především také na základě schopnosti vlastního pohybu. Toto moci se pohybovat je neoddělitelné od jeho objektivizujícího výkonu, neboť schopnost pohybu mu dává svobodu k věcem, možnost vidět za svou okamžitou polohu a postavení a žít v perspektivách, aniž /3.1.10/ by se v nich rozplývalo – tedy možnost zjednávat si pohybem určitou stabilitu.
Dospěli jsme tak nyní k našemu vlastnímu tématu subjektivního pohybu. Pohyb, o kterém chci mluvit, není jen pohyb úmyslný, nýbrž každý takový, který je od subjektu neoddělitelný, takže subjekt patří k jeho vnitřnímu smyslu: např. ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.9-10.)

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)