Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Když Hegel ve Fenomenologii ducha mluví – zdánlivě pozitivně – o „substanci“ , má potřebu zřetelně naznačit svou distanci od starého pojetí. Tak např. (2239, S. 20) mluví o „živé substanci (die lebendige Substanz), a pokračuje, že to je „bytí, které je vpravdě subjektem, nebo – což znamená totéž – které je vpravdě skutečné“ (Die lebendige Substanz ist ferner das Sein, welches in Wahrheit Subjekt, oder was dasselbe heiβt, welches in Wahrheit wirklich ist, ...). Z toho je zřejmé, že jediná substance, o které lze říci, že je „skutečná“ tj. není to jen – dnes bychom řekli – naše představa nebo náš myšlenkový, pojmový konstrukt), že substance živá, a to znamená subjekt. A z toho je také zároveň patrno, že subjekt je vpravdě skutečný. „Stejnost“ substance nespočívá tak v její neměnnosti (není to to, co „stojí pod“, quid substat), ale je to stejnost, která se sama musí stále znovu ustavovat, obnovovat (je to tedy „diese sich wiederherstellende Gleichheit“, tamtéž), protože to není žádná „původní stejnost jako taková, nebo bezprostřední stejnost jako taková“ (nicht eine ursprüngliche Einheit als solche, oder unmittelbare als solche). A právě proto pouze takováto „živá substance“, která je po pravdě (vpravdě, ve skutečnosti, doopravdy) subjektem (a tedy nikoli „substancí“ v tradičním, starém pochopení), je „tím pravým“ (ist das Wahre). „Pravost“ substance, která je ve skutečnosti subjektem, spočívá právě v tom, že není ničím původním ani bezprostředním, ale naopak něčím zprostředkovaným, neboť toto zprostředkování není ničím jiným než pohybující se (proměňující se) stejností, totožností se sebou i samou, je reflexí sebe samé (Denn die Vermittlung ist nichts anders als die sich bewegende Sichselbstgleichheit, oder sie ist die Reflexion in sich selbst, das Moment des fürsichseienden Ich, die reine Negativität oder ... das einfache Werden. – S. 21.) Je tedy zřejmé, že tím je vlastně „substance“ ve starém pojetí odmítnuta, kriticky odložena až – možná – zavržena. Proti substanci (a ovšem také esenci) je postaveno „stávání se“, proti „esse“ stojí „fieri“, veškerý důraz je položen na nové chápání smyslu starého slova „subiectum“, neboť už nejde o „objekt“ ve smyslu toho, co stojí nebo leží pod měnícím se povrchem, nýbrž jde o měnící se základ, který teprve vracením se k sobě je schopen se ustavit jako „subjekt“, jako „já“ a soustředit v sobě „skutečnost“ par excellence, protože nejde o nic ovlivněného, způsobeného, odvozeného z něčeho vnějšího, cizího, nýbrž o něco, co se ustavuje samo svým „stáváním se“, svou aktivitou a návratem z této aktivity zpět k sobě.
(Písek, 080122-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Milý Martine,
díky za novou zprávu; vypadá to tedy s otcem dobře, když ho chtějí už pustit domů. Maminka to asi celkem dobře odhadla, když měla za to, že to otec trochu přehnal a po tom filmu se Šabatou a o něm tam zůstal příliš dlouho a ještě zuřivě diskutoval.
Do toho Tvého článku jsem zběžně nahlédl. Musíš si uvědomit, že už do Prahy nejezdím a že moc nevím ani o nakladatelských plánech edičních, ani o redakčních plánech časopisu. Vliv na to nemám téměř žádný, i když nepochybně to je má vina; prostě se o to nestarám (je v tom všem mnohé, co se mi nelíbí). Z Tvého textu mám však dojem, že je zbytečný, protože věcného je tam málo, ale je také vadný, je tam dost pochybných a někdy vysloveně chybných formulací (a myšlenek, i když myšlenky tam moc nejsou, spíš jen „škatulky“ s názvy). První, co mi padlo do oka, je zmínka o Hegelovi – hned na začátku. Všichni (aspoň u nás) to přece znají jinak: po Kantovi se německá romantika rozhodla proti dosavadní tradici vycházet ze „subjektu“, a objektivitu, předmětnost odvozovat od něho. Hegelovi na tom vadilo nebezpečí subjektivismu, a to bylo oprávněné. Ale jeho „objektivní“ idealismus, jak to říkají učebnicové floskule, neznamenal návrat k starému pojetí „subjektu“ jakožto „objektu“ (resp. jakožto „substanci“, což byly jen různé a často zmatené překlady řeckého HYP0KEIMENON), ale nadále šlo o převratné, docela nové pojetí „subjektu“, ostře postavené proti tomu dřívějšímu. Ten citát, který uvádíš pod čarou, jsi buď vůbec nepochopil – anebo jej vědomě užíváš proti obecnému chápání Hegela (a pak bys ovšem měl napsat zvláštní výklad o tom, jak Ty jinak chápeš Hegela, a musel bys to ostře – a zejména zjevně, tématicky – postavit proti něčemu konkrétnímu, tj. něčímu konkrétnímu „nepochopení“. Četl jsi vůbec Hegelovu Fenomenologii? (A měl bys to číst německy, proto i já tak budu citovat.) Hned na začátku, již v předmluvě, je slavná Hegelova věta: „Es kommt ... allles darauf an, das Wahre nicht als Substanz, sondern eben so sehr als Subjekt aufzufassen und auszudrücken.“ To jsi přehlédl? To, co jsi hned na začátku článku napsal (a jak jsi citát vytrhl z kontextu), spadá přesně pod Hegelův titul „Gedankenlosigkeit“, a ještě to představuje understatement. Nevím, jak o tom v redakci mluvili, ale dovedu si představit, že sám tento začátek musel posuzovatele naladit ostře proti autorovi. Člověku jen trochu obeznámenému nejen s Hegelem, ale vůbec s tou situací, kdy došlo k obrovskému objevu „subjektu“ jakožto „non-objektu“ a „non-substanci“ (na což si románsky a také anglicky jazykově orientovaní myslitelé stále ještě jen zvykají, jak lze bohatě doložit z literatury) musíš připadat jako spadlý z višně. – K tomu bych ovšem musel ještě dodat – s ohledem na téma tvého textu – že stále ještě většina současných myslitelů má potíže s rozlišením mezi adjektivy „subjektivní“ a „subjektní“ (viz také můj článek do Vesmíru, kterým začíná „Nepředmětnost“).
Protože jsem kdysi o tom všem a zejména o „subjektivitě“ taky psal (v samizdatové polemice s tam nejmenovaným Zdeňkem Neubauerem, tiskem to nikdy nevyšlo), posílám Ti to na usmířenou (po tom, jak jsem Tě asi naštval). Teď už jsem to dlouho nečetl, jen jsem do toho nahlédl a hned jsem tam něco musel opravit; asi bych tam změnil i leccos dalšího. Ale do případné diskuse to stačí.
Tak zdar a sílu, vše dobré a pozdrav celé rodině ! L v H .
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 21. ledna 2008, 18:35; Písek, 080122-1.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. Denn selbstverständlich steht dieser Begriff in der Mannig¬faltigkeit philosophischer Terminologie nicht fest. Man kann ihn leicht zu einem bloß methodischen Mittel, das Allgemeine im Speziellen heraus¬zuheben, herabsetzen; dann aber ist er nicht mehr geeignet, die Seins¬weise idealen Seins ontologisch zu charakterisieren. Außerdem gehen ja gerade die aufgezeigten spezifischen Realmomente der Substantialität und Kausalität in solchen abstrahierten „Wesenheiten“ nicht auf; sie bleiben heraus, was man auch anstellen mag, sie mit hineinzunehmen. Wie man also das „Wesen“ solcher Kategorien auch fassen mag, man faßt damit doch nur das Unwesentliche in ihnen. Der Sinn des „Wesens“ schlägt in sein Gegenteil um.
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

... In der Substanz nämlich handelt es sich keineswegs bloβ um ein Substrat, sondern um die Beharrung im Fluß der Veränderung. Sie ist das „Sich-Erhaltende“ im Wechsel der Zustände, dasjenige, was im Strom des Ge¬schehens der Vergänglichkeit widerstrebt. Dieses dynamische Verhältnis kann nur in der realen Welt bestehen; denn es setzt die Dynamik des Geschehens selbst voraus, diese aber ist dem idealen Sein von Grund aus fremd. Die Unveränderlichkeit der Wesenheiten aber hat mit Substantialität nichts zu schaffen; ihre Unberührtheit vom Entstehen und Ver¬gehen beruht auf ihrer Zeitlosigkeit.
Und ähnlich ist es mit der Kausalität. Wäre Kausalität nichts als eine Gesetzlichkeit -- das Kausal-,,Gesetz“ --, so wäre sie freilich auch als Wesenheit faßbar; aber sie besteht nicht darin allein. Sie ist vielmehr die dynamische Reihe der Stadien des Prozesses, sofern diese einander her¬vorbringen oder ineinander übergehen. Sie ist der fortlaufend kontinuier¬liche Nexus, der das zeitlich Auseinanderliegende in eindeutiger, irre¬versibler Abhängigkeit verknüpft und so die Einheit eines Gesamtvor¬ganges erst möglich macht. Etwas derartiges ist im dynamiklosen Reich des idealen Seins ein Ding der Unmöglichkeit. Dort gibt es wohl andere Formen der Determination und Abhängigkeit, aber keine Kausalität.
Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. ...
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)