LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

Mezi světem idejí a světem běžné naší zkušenosti je zajisté mez, hranice, ale není to propast, dokonce ani mezera, „volné místo“, přerušení, distance, odloučenost, oddělenost. Proto Platónův termín chórismos je vlastně chybný, matoucí, od pravdy odvádějící. Ovšem chóris znamená nejen odloučený, oddělený (takže jen pro sebe, „privátní“), vzdálený, ale také odlišný, rozdílný, také „kromě“ (auβerdem) a zvláštní. To znamená, že konec konců můžeme u toho termínu zůstat a uspořit si tak hledání jména náhradního, jen musíme vždy řádně vysvětlit (objasnit), o jaký typ meze či hranice vlastně jde. Ze strany světa věcí, u nichž zdůrazňujeme jejich vnějšek a tedy předmětnost, je tato mez (chórismos) nepřekročitelná, tj. k idejím neexistuje žádný přístup zvnějška. Ideje samy svou vlastní „silou“ či „mocí“ nemohou rovněž do světa věcí zasahovat, tj. samy aktivně onu mez překračovat, nicméně mohou do světa věcí mířit, nasměrovat se tam, adresně se někam do toho světa věcí zaměřit, ale nikoli proto, aby tam něco udělaly, provedly, uskutečnily, „realizovaly“, nýbrž aby oslovily někoho, kdo toho naopak schopen jest. A to jsou subjekty, a to různé subjekty (ale všechny subjekty). Subjekty jsou jediná „pravá jsoucna“, která v pravém slova smyslu „existují“, tj. jsou to „existence“ – ex-sistence (případně ek-sistence). Liší se od běžných jsoucen (kterým eventuálně můžeme říkat „nepravá“) tím, že jsou schopny jakoby „vyjít ze sebe“, „vykročit ze sebe“, a to právě ve svých „akcích“ a „aktivitách“. Musíme se tedy tázat, jak to mohou pravé subjekty (jakožto pravá jsoucna) „dělat“, vykonávat, provádět, jak vlastně mohou být „aktivní“ a co to vlastně taková „aktivita“ je, co to takové „akce“ jsou. Ideje aktivní být nedovedou a nemohou; „věci“ (předměty) neznají jiný pohyb než setrvačný. Svět v tom významu, jako o něm běžně mluvíme, by byl nanejvýš jen ustavičným kolotáním, anebo spíš by vůbec nemohl být skutečný – prostě by nebyl žádný svět (v tom běžném významu). Skutečný svět je v každé chvíli, v každém okamžiku jen tím, co je nového a co to nové z toho, co je už minulostí, do aktuální přítomnosti přivádí (a co bylo přiváděno vším nesmírně mnohým a bohatým „novým“ již dříve, v minulosti): a všechno „nové“ je vždycky výtvorem nesmírně složité a mnohosměrné aktivity všech subjektů různých úrovní a schopností.
(Písek, 141005-2.)

Jan Hanč (1961-62)

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili, což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)

Jan Štěpán (1998)

svět možný klíčový pojem soudobé logické sémantiky a analytické filosofie, prostředek ↑interpretace především modálních logik (↑logika modální). Intuitivně lze prezentovat s.m. jako jednu /390/ z představitelných realizací světa odlišných od tzv. aktuálního (skutečného) světa. Jedná se o logicky přijatelnou (myslitelnou) alternativu reálného světa, přičemž logicky nepřijatelný je takový svět, v němž např. něco současně je a není. Tedy s. m. se liší od reálného světa aspoň v jednom atributu připisovaném ↑individuím. Z tohoto hlediska lze potenciálně nekonečnou množinu s. m., označovanou omega, rozdělit na dvě disjunktivní třídy vzhledem ke zvolenému atributu ...
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 389-90.)

Jan Patočka (1969)

(= svět našeho života)
Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není „svět o sobě*“, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho „anthropomorfismu“, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován „anonymními“ funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele. Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).V životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště, přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd.Ozvěnovitost světa však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel – básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, „oduševnění“ světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)

Jan Patočka (1969)

Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není „svět o sobě*“, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho „anthropomorfismu“, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován „anonymními“ funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele. Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).V životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště, přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd. Ozvěnovitost světa však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel – básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, „oduševnění“ světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)