Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1984)

Zu jeder Seele gehört eine andre Welt; für jede Seele ist jede andre Seele eine Hinterwelt.
(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc. 1980, III., Der Genesende, S. 272.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Ovšem každý, kdo má rozum a kdo píše o filosofii, ví nebo by měl vědět, že svět je ve své složitosti nevyzpytatelný a že cokoliv sepíšete, musí být vystaveno kritice – mělo by být podrobeno kritice , je-li na tom vůbec co dobrého. A měla by být nějaká platforma, z níž stojí za to provádět kritiku. To znamená, aby člověk byl rozumně úspěšný jako filosof, musí si opatřit novou platformu; nemusí to být úplně nový ideový program, ale nepatrná změna nějakého starého programu, jež může sloužit jako nové kritické měřítko. Kritika je hnací silou pokroku myšlení. Rád své žáky upozorňuji na to, že být v každém století, od té doby, co jste něco napsali, zavrhován, je vrchol triumfu. Uplatňuji tuto poznámku vždycky v souvislosti se Zenonem. Nikdo se o Zenonovi nezmínil, aniž ho zavrhl, a každému století stojí za to odmítat ho znovu.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 37.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 87.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

2 [119]
„Wie weit reicht die Kunst ins innere der Welt? Und giebt es abseits vom „Künstler“ noch kündstlerische Gewalten?“ Diese Frage war, wie man weiß, mein Ausgangspunkt: und ich sagte Ja zu der zweiten Frage; und zur ersten „die Welt selbst ist nichts als Kunst.“ Der unbedingte Wille zum Wissen, zur Wahr- und Weisheit erschien mir in einer solchen Welt des Scheins als Frevel an dem metaphysischen Grundwillen, als Wider-Natur: und billigerweise wendet sich Spitze der Weisheit gegen den Weisen. Das Widernatürliche der Weisheit offenbart sich in ihrer Kunstfeindlichkeit: erkennen wollen, wo der Schein eben die Erlösung ist – welche Umkehrung, welcher Instinkt zum Nichts !
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 121.)

G.K. Chesterton (1874-1936)

… Jak lze docílit, abychom nad světem žasli a přitom se v něm cítili doma? …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 6.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Kdysi jsem napsal do Vesmíru článek o „Světě bez člověka“; napsal jsem to tenkrát v souvislosti s Kosíkem a jeho „Dialektikou konkrétního“. Člověk je však pouze jedním, byť nejvyšším druhem „subjektů“. A právě tak, jako platí Kosíkova deviza, že nemůžeme své pojetí světa vylepšit jen tím, že k němu nějak přidáme ještě pojetí člověka, nemůžeme je vylepšit ani tím, že k němu nějak přidáme své pojetí subjektu. Svět bez subjektů není možný, svět bez subjektů prostě neexistuje; svět je světem subjektů a jejich skutečných (aktivních) vztahů. A vlastně musíme jít ještě dál: svět je dílem, výtvorem subjektů, tj. jejich aktivit. A to znamená také a dokonce především jejich reaktivit, jejich vzájemných reakcí. Proto můžeme důvodně mít za to, že pojetí „světa bez člověka“ je sice zkreslující, redukující, ale zdaleka ne tak nesmyslné a absurdní, jako je pojetí „světa bez subjektů“. Neuvažujeme-li možnost rozumných bytostí někde a někdy v odlehlých místech a dobách nejen naší galaxie, ale celého Vesmíru, pak musíme počítat s tím, že byly na naší planetě velmi rozsáhlé doby, kdy člověk opravdu ještě neexistoval. Naproti tomu doba, kdy neexistovaly žádné, ani ty nejmenší, nejjednodušší subjekty, nikdy neexistovala (anebo byla ohromně krátká ve srovnání se vším tím, co následovalo). A právě proto musíme celé své pojetí světa a vnitrosvětných skutečností důkladně přebudovat, a to zejména v těch nejzákladnějších partiích: musíme kriticky zproblematizovat a pak odbourat předsudečné chápání světa jako světa „objektivních realit“ (lépe než objektivní reality), tj. redukování veškeré skutečnosti na „objekty“, „předměty“, „věci“, z nichž se podle tohoto pojetí celý svět „skládá“. „Svět bez subjektů“ není skutečností, není skutečným (Kosík říkal: „autentickým“) světem, a ve smyslu mnohem hlubším, zásadnějším, než jakým není „svět bez člověka“. Proto je zapotřebí „rehabilitovat“ nejen člověka a jeho postavení ve světě (ve Vesmíru), ale především a na prvním místě „subjekt“ a právě jeho postavení, jeho místo ve světě (ve Vesmíru). A to všechno není možné bez důkladné revize převažující tendence dosavadní evropské myšlenkové tradice, totiž jejího předsudečného přístupu ke všemu jako k „objektům“, k „předmětům“ – tedy bez kritického rozboru a také překonání tzv. předmětného nebo přesněji zpředmětňujícího myšlení. (Písek, 051204-1.)