Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Leibniz (snad jako první) uvažoval o světě resp. o jeho stvořenosti jako o řešení „matematické úlohy“: skutečný svět je nejlepším ze všech možných, je dosažením maxima účinku využitím minima prostředků. O necelá tři staletí později se vynikající anglický astronom vyjádřil mnohem skeptičtěji, když poukazoval na to, že obrovitost vynaložených vesmírných prostředků je v nápadném nepoměru k k výsledku (jímž by měl být vznik života a dokonce zrod myslícího člověka. Dnes se nám tento nepoměr jeví dokonce jako ještě nápadnější. Pokusy o „theodiceu“ tím jakoby ztroskotaly, ale je tomu tak opravdu? Po mém soudu není novými poznatky myšlenka „stvořenosti“ definitivně vyvrácena, ale nepochybně musí být modifikována. Bůh už nemůže být chápán jako nějaký kouzelník, který všechno „ví“ dopředu a který je schopen vytvořit cokoli rázem, v okamžiku, pouhým vyslovení nějaké magické formulky. Nicméně Leibnizův nápad, že ani Stvořitel (tedy Monáda monád) nemůže stvořit cokoli, co by bylo možné nebo představitelné, má v sobě cosi platného: jestliže je náš Vesmír tak obrovský, že nedohlédneme jeho konců, a jestliže bylo opravdu nutné, aby se postupně vytvořilo několik generací hvězd, z nichž právě ty největší se musely gravitačně zhroutit a dovolit tak, aby vznikly těžší prvky, bez nichž by nemohl vzniknout život, a muselo-li trvat tak dlouho, než život i v relativně příznivých podmínkách jedné planety jedné hvězdy v jedné galaxii dospěl až k tak komplikovaným formám nejen ve smyslu biologickém, ale také psychologickém atd., lze z toho sice předčasně usuzovat, že v tom žádný plán, žádný dlouhodobý program nebyl, ale lze také myšlenku „stvoření“ opravit v tom smyslu, že to jednodušším způsobem a rychleji asi nešlo. Opuštění myšlenky „Boha“ jako nadpozemského kouzelníka a mága nemusí nutně vést k závěru, že „historie“ („vývoj“) Vesmíru je jen „náhoda“, postrádající smysl, nebo že život na naší domácí planetě je jen náhodný plesnivý povlak, který s vesmírnými procesy nemá žádnou souvislost. Opouštíme-li naivní a nezralý optimismus Leibnizův, nemusí se hned oddávat neméně naivnímu a přímo hloupému, neméně předsudečnému pesimismu resp. nihilismu zamítání všeho, co připomíná jakýkoli plán a smysl. Měli bychom být opatrní zejména proto, že takové zavrhování nějaké myšlenky předem a v celém rozsahu je ve skutečnosti neproduktivní nebo málo produktivní, přinejmenším dlouhodobě (i když někdy jisté zjednodušení může nějak dočasné „pozitivní“ výsledky přinést).
(Písek, 070727-1.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Musíme se rozhodnout, jaké významy budeme spojovat s termínem „svět“, a to na rozdílů od termínu „vesmír“ (nebo „universum“), a také v jakých přesně souvislostech. Pro astronoma (astrofyzika atd.) znamená „vesmír“ souhrn (úhrn) všech hvězd a jejich oběžnic, úhrn všech galaxií a skupin galaxií, mezihvězdné energie a hmoty, nejnověji také všechnu skrytou (temnou) hmotu a skrytou (temnou) energii, a to včetně příslušných časoprostorových struktur, tj. včetně vzniku Velkým třeskem (pokud ta teorie vydrží), dalšího vývoje (v němž ovšem neplatí jednotný čas ani jednotný prostor), atd. Obecně mají vědci za to, že zdaleka ještě nevědí (resp. nevíme), co všechno k takovému vesmíru (eventuelně našemu Vesmíru) náleží, ale zkoumají se jen ty „vesmírné útvary“ a to, čím jsou charakteristické. Spojitost Vesmíru a jeho vesmírných struktur se vznikem a povahou třeba života (ale také člověka, vědomí a myšlení, tedy nejen „vitálním“, ale také „morálním“ řádem, řečeno s Rádlem atd.) se nezkoumá, ale je přenechána amatérským nebo filosofickým úvahám. V tomto smyslu pak ovšem „Vesmír“ není celým světem, není „světem jakožto celkem“, ba ani „úhrnem“ všeho, není veškerenstvem, skutečným „všehomírem“. Na druhé straně slova „svět“ je často užíváno ve smyslu pouhého „osvětí“ (nejen biologického), jehož jakási relativní „celkovost“ je předpokládána, ale aniž by se uvažovalo o „pravém celku“, tj. o jeho subjektní integrovanosti (byť stále budované a dobudovávané), a ovšem aniž by se uvažovalo o eventuelní aplikovatelnosti takového pojetí na „veškerenstvo“. Pak je možno poměrně nevyjasněně mluvit (a myslet) o „světě živých bytostí“ jakoby podobně (analogicky) jako o „světě hvězdných soustav“, ale také o „světě matematiky a čísel“, o „světě umění“ apod. Otázka zcela zvláštní a specifická: je takto možno mluvit také o „světě filosofie“ nebo o „světě idejí“ či „myšlenek“?
(Písek, 101130-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když se člověk narodí (jako novorozenec), narodí se do světa, o kterém dosud nic neví; a také proto by si ani nemohl vybírat, i kdyby to šlo. Přesto je vždycky už nějak „situován“; musí se tedy se svou situovaností začít seznamovat, musí se začít postupně orientovat ve světě kolem sebe. K tomu potřebuje dvě základní věci: musí být schopen aktivity (tj. konkrétních aktivit a akcí), a musí být také schopen reagovat, a to jak navenek, tak zejména „dovnitř“ (na sebe a do sebe, a v navázání na nesčíslné generace předků i „v sobě“, v rámci svého těla). A pak tu je ještě jedna, třetí základní věc, která ony první dvě předpokládá (a zahrnuje), ale která je překračuje: je to schopnost akceptace daného stavu, ovšem nerozlučně spjatá s výběrem (a tudíž také odmítnutím). I když si tedy člověk nemůže vybírat situaci, do které se narodí, jeho možnosti volit a vybírat si postupně narůstají – a zároveň jej vybízejí a nutí ke stále náročnějšímu, možná sofistikovanějšímu, ale také odpovědnějšímu způsobu aktivního vybírání a stále cílevědomější volby, spjaté s dalším a stále složitějšími aktivitami (a projekty aktivit). A výsledkem těchto aktivit nejsou jen dosažené „věci“, ale také a v jistém smyslu snad dokonce především právě orientace v okolí, v osvětí a posléze ve světě.
(Písek, 100107-1.)