Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

William Shakespeare (1564-1616)

Jacques. Šaška jsem potkal, šaška tady v lese,
Strakáče šaška – zatracený svět –
Jakož tělo musím krmit, šaška!
Ten si vám leh a na slunci se pek
A jemnostpaní Štěstěně se rouhal
Jak filosof – a byl to jenom šašek.
„Dobrýtro, blázne!“ dím, a on: „To nejsem.
Kdybych byl blázen, měl bych více štěstí.“
Pak vytáh z kapsy hodinky, a zrak
Mžouravě upíraje na ciferník,
Řek důmyslně: „Tak, teď máme deset.
To zas je vidět, jaký je ten svět:
A ještě před hodinkou bylo devět.
A za hodinku bude jedenáct.
Tak od hodiny k hodině si žijem.
A od hodiny k hodině si hnijem.
Co bych vám povídal?“ – Když o čase
tak moralisovat jsem slyšel šaška,
já se vám rozvřeštěl jak kokrháč,
že už i blázni jsou tak rozjímaví,
a smál se podle jeho chronometru
celičkou hodinu. Ctihodný, moudrý šašku!
Strakatý kabát, není šatu nad něj!
(Jak se vám líbí, př. E.A.Saudek, in: 3994, Spisy – Komedie II., Praha 1955,
str. 307.)

Anaxagoras (-928)

A ježto je stejně dílů velikého i malého, je i tak ve všem všechno a není možná odloučenost, nýbrž všechno má podíl ve všem. A ježto nemůže být nejmenší věc, nemůže se odděliti ani osamostatniti, nýbrž jako na počátku, tak i nyní musí být vše dohromady. Ve všem pak je mnoho věcí a je stejně množství vylučovaného ve větších i v menších věcech.
(Zl. B 6 ze Simplikia.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 94.)

Anaxagoras (-928)

Nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekerou, ani teplo od chladna, ani chladno od tepla.
(Zl. B 8 ze Simplikia.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 94.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Martin Buber v knížečce „Já a ty“ říká mj., že „ten, kdo zakouší, se neúčastní světa“. A naopak prý „svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá“. (S. 9.) . – Obojí je však omyl. Kdyby nebylo „zakoušení“ v nejširším významu, tj. kdyby nebylo reaktivity a reaktibility, kdyby nebylo reakcí jedněch jsoucen na jiná jsoucna, nebyl by reálného světa a vše by „existovalo“ je virtuálně. Nemám tím na mysli něco obdobného tomu, co říkal Berkeley (s jeho „esse est percipi“), protož on rozuměl pod slovem „percepce“ pouhou subjektivitu. Ale zakoušení nezůstává u subjektivity, ta je mu jen mediem, prostředkem k reagování: percepce, vněm, zkušenost je jednak reakcí na něco skutečného, jednak je to samo cosi skutečného. Zakoušením a reagováním se svět zachovává i proměňuje. Vyskytne-li se někdy mezi jinými skutečnostmi taková, na kterou vůbec nic nereaguje, pak je to totéž, jako kdyby tato skutečnost neexistovala. (Písek, 040430-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Svět není skutečným, „pravým“ celkem, alespoň se nám tak nejeví. Proto také neexistuje žádná „absolutní“ přítomnost, stejná pro všechny regiony světa: svět se neděje celý najednou. Tím se právě liší od pravého subjektu resp. od pravé události (která se konstituovala jako subjekt), neboť ta se děje celá najednou (tj. všechny její složky či fáze, tedy i ty již minulé, i ty, které teprve mají nastat, jsou vždy „při-tom“, když nějaká její část je právě aktuální, a svým způsobem se spolu s přítomnou fází také dějí, spolu-dějí. Naproti tomu není žádného jednotného světového času, který by platil pro celý svět, pro celý vesmír; proto je každý „čas“ (a tedy i každá „přítomnost“) vždy relativní. Svět je pluralita událostných dění, pluralita pravých i nepravých událostí; a nepravé události jsou možné jen proto, že svět je touto pluralitou. Nejde ovšem o pluralitu navzájem netečných jsoucen-událostí, neboť vedle pouhých hromad (a ani takové „pouhé“ hromady nejsou vůči sobě netečné, jen nemohou vzájemné vztahy a souvislosti samy koordinovat a integrovat) se uvnitř světa konstituují a vnitřně integrují také (pravé) celky, které nejen na sebe reagují, ale mohou tyto reakce rovněž projektovat a „sofistikovat“ (a to jednostranně, ale za příznivých okolností i oboustranně) do celých taktických postupů a dokonce strategií. (Písek, 050724-1.)