Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1968)

... Tak pozorujeme, že svět je určen s ohledem na služby a odhalování služeb v jistém ohledu. Heidegger sice dále rozvíjí pojem svět též v souvislosti se spolubytím, ale pak již svět v jeho světskosti dále nedefinuje. A přece by bylo navýsost důležité zjistit, v jakém ontologickém rysu pobytu tkví možnost setkání s druhým jako nitrosvětským jsoucnem svého druhu; zde je zřejmě mezera, způsobená opět tím, že Heidegger ignoruje nebo bagatelizuje problém tělesnosti. Druhý jako druhý musí být jistým způsobem „odhalen“ a jistým způsobem „odemčen“, obojí musí nějak souviset, možnost odhalovat odemčené cizí bytí musí být pojata jako zásadní možnost do bytí na světě, do světovosti světa.
Vznik nevlastní svébytnosti, svébytnosti v modu „ono“ či „se“, ukazuje pak únik, útěk pobytu do světa před sebou, před nevolnem z vlastního bytí pobytu. Je nyní otázka, do kterého světa, do které dimenze světovosti uniká pobyt na útěku před sebou. Je zřejmé, že tento únik se děje především do dimenze spolubytí a teprve v speciálních případech (otupování prací, zaměstnáváním) do dimenze služeb. Pobyt takto odcizený „propadl světu“, „upadl do světa“ – ve skutečnosti však tato metafora znamená zapletenost do sebe, do určitého způsobu vztahování k sobě v modu vyhýbání, nevidění. Co Heidegger nazývá úpadkem do světa a považuje za prvotní a většinový modus naší existence, je ve skutečnosti zapleteností do sebe a je neméně únikem před vlastní odemčeností jako před odhalením věcí v tom, čím opravdu jsou, před věcností.
S tím nyní souvisí ještě další. Heidegger se vyjadřuje tak, jako by možnosti, jež tkví v našem „kvůli čemu“ (...), mi byly odhaleny přímo mým „bytím kvůli“. Ve skutečnosti to, co chci konat „kvůli svému bytí“, je vždy spoluurčeno tím, co /204/ musím konat, abych vůbec konat mohl. ...
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 203-04.)