Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1943-52?)

... Chórismos je oddělení, rozlišení o sobě, oddělení absolutní, samo pro sebe. Něm není obsaženo žádné tajemství dalšího zemědílu kdesi za oddělujícím oceánem, nýbrž jeho tajemství je nutno vyčíst z něho samého, najít je čistě v něm samém. Jinými slovy, tajemství chórismu je totéž co zkušenost svobody: zkušenost distance vůči reálním věcem, smyslu nezávislého na předmětném a senzuálním, který získáváme obrácením původního, „přirozeného“ směru života, zkušenost obrození. „druhého narození“, vlastní všemu duchovnímu životu, známá člověka náboženskému, zasvěcenci umění a v neposlední míře filosofovi. Pro filosofii je zkušenost svobody tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje její autonomii. Vezmeme-li tedy metafyzicky ideu jako zkratku chórismu a ten jako symbol svobody, pak možno říci, že filosofie pojetím ideje stojí a padá a že nikdo nepochopí filosofii, komu není přístupná idea. Jenže v přísném smyslu slova nelze ideu, tento absolutní předmět, položit svobodě naroveň, nýbrž naopak spíš třeba ideu samu ještě překonat, předstihnout, připravit ji o její před-stavující, předmětný, obrazový ráz.
(Negativní platonismus, in: 6647, Praha 1990, str. 46-47.)

Jan Patočka (1965)

Hegelova estetika není nijak vyvolána ani vedena takzvaným estetickým zájmem. ... Jsou-li krása a umění ty předměty, které udržují Hegelovu spekulaci v napětí, pak to je z toho důvodu, že dávají životu probíhajícímu v každodenní konečnosti a sebezapomenutosti na srozuměnou, čím ve vlastním smyslu jest. Vědět však, co jest, znamená vědět pravdu. Zájem, který žene Hegelovu estetiku vpřed, je proto otázka po pravdě a Hegelova estetická spekulace je částí této otázky. /217/
Pravda, která se však týká nás samých a proměňuje nás samy, je zároveň pramenem vlastního života. Jde-li Hegel po stopách pravdy umění, pak chce pozvednout lidský život nad jeho faktické a obvyklé, pro tento život však nikterak podstatné meze, chce jej osvobodit k němu samému, k jeho podstatě. Otázka po kráse jako po pravdě tedy zní jak dalece je v moci pravdy, existující v podobě krásy, aby osvobodila člověka k jeho podstatě ve vlastním smyslu?
Svoboda, pravda a krása souvisí tedy nejužším způsobem. ...
(K vývoji Hegelových estetických názorů, in: 7331, Umění a čas 1, Praha 2004,
str. 216-17.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Člověk se rodí do nějaké situace, do určitých poměrů, které si sám nemůže vybrat, ale na které mohou mít vliv nejen jeho rodiče a příbuzní, ale také mnozí další lidé. Tak tomu nepochybně je, ale neznamená to, že je takový zčásti zajisté determinovaný člověk ve svém životě pouhým produktem oněch poměrů. Podobně se to má i s jeho genetickým vybavením; ani to není čímsi fatálním, i když to je zajisté významným vkladem do životních průběhů, dostane-li se mu právě nějakých perspektivních genů nebo naopak nedostane. Taková „determinace“ spočívá pouze v „danosti okolností“ a v relativní „danosti schopností“ – ale obojí lze v jistých mezích i měnit, a to volbou vlastní cesty, vlastních aktivit. A aktivity nikdy nejsou pouhým následkem něčeho, co předcházelo a předchází, mají vždycky k dispozici drobné odchylky (od „běžnosti“) – ať už tak zvaně „nahodilé“, anebo dokonce nějak „smysl mající“, „smysluplné“. A kromě toho žádný člověk není ve svých „okolnostech“ sám – a nečelí tedy jen jim, jako by to byly jen nějaké mrtvé „danosti“; ale součástí takových okolností jsou jiní lidé, ale i jiné živé bytosti, dokonce jiné neživé nebo předživé „procesy“ (které ovšem mají také své „ne-předmětné“ či „nově vzniklé (či vytvořené)“ počátky a v nich také nějaké „nahodilosti“ (nebo pseudo-nahodilosti); atd. Nu, a to je zárukou toho, že okolnosti jsou jednak – zejména v detailu – rozmanité, ale zvláště také „nahodile“ proměnliví podle toho, jak do jejich utváření zasahují aktivity jiných subjektů (a nejen lidských), ale také nejrůznějších a-subjektních (subjektně neovlivňovaných nebo aspoň neintegrovaných) procesů, které rovněž nikdy nevytvářejí žádné kauzální kontinuum, nýbrž představují jen nejrůznější případy nahromadění či nahloučení rozmanitých, navzájem vždy aspoň zčásti na sobě nezávislých, zčásti jakoby oddělených pseudoudálostných dějů či procesů. (Značný význam mají také různé zesilovací, ale také zeslabovací „procesy“ – to proti pseudo-fenoménu kauzálního nexu.)
(Písek, 140404-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Politická svoboda je pro filosofii užitečná a cenná, ale není ani podmínkou ani nutným předpokladem. Svoboda filosofovat je do politických svobod (a práv) nepochybně zahrnuta, ale sama o sobě k filosofování nijak nevede. Ve filosofii má svoboda naprosto odlišnou roli než v politice. Myslet filosoficky svobodně neznamená především myslet jakkoliv a libovolně; filosofie (opravdová filosofie) je disciplína (nejen „obor“), je to řehole, v níž tzv. svoboda znamená jen „právo“ kdykoli opustit nějakou dosavadní myšlenku (dosavadní „přesvědčení“), jakmile rozpoznáme jeho nepravost a mylnost, a osvojit si (nebo vymyslet) nějakou jinou myšlenku, dokud její eventuální mylnost zase při kritickém přezkoumávání nezjistíme.
Filosof má ovšem zájem na tom, aby mohl žít ve svobodné společnosti, ale když žije ve společnosti nesvobodné (nebo jen nedostatečně svobodné), není tím od filosofování ani osvobozen, ani před Pravdou exkulpován. A pokud mluvíme o „legalitě“ (a přitom víme, o čem je řeč), pak každá „legální“ filosofie je pouhá pseudofilosofie a pa-filosofie; bylo by to v jiných souvislostech asi poněkud přehnané, ale zde to je po mém soudu docela na místě říci: filosofie je „ilegální“ svou podstatou, protože má svá vlastní, zvnějšku nevynutitelná, ale ani nelikvidovatelná pravidla a normy, které žádný filosof nemůže a nesmí odvozovat od jakýchkoli společenských nebo státních „zákonů“„, ba ani se snažit nějak do nich „vejít“, „vměstnat se“ do nich.
(z rozhovorů, in: Filosofie v podzemí – filosofie v zázemí, sborník, Praha 2013, str. 299.)

Czesław Miłosz (1953)

Tvůrčí čin je spojen s pocitem svobody, který se rodí v zápase proti zdánlivě nezdolatelnému odporu. Kdokoli skutečně tvoří, je sám – tvůrčí člověk nemá jinou volbu než spoléhat se na vnitřní nutnost a riskovat vše pro vyjádření toho, co se mu jeví jako pravdivé.
(in: [?Zniewolony umysl, 1953] Zajaté myšlení; citace z projevu prince Bernarda Holandského u příležitosti udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi 13.11.1986.)