Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1929)

Myšlenka, že dějiny jsou doména jednání ze svobody a svoboda že spočívá v uchopení možnosti nechat věci být, čím jsou, nechat je objevit se, ukázat se, v ochotě být jim půdou k projevení, v pohotovosti k otřesu jistot zvyklých a „daných“, aby se ukázalo to, co opravdu jest: tato myšlenka na první pohled se zdá spadat pod kritiku onoho historického subjektivismu, který vládl v historické disciplíně před objevením věcných metod, analyzujících objektivní podmínky takových „subjektivních“ pozic, jako je svoboda a její vědomí. Fenomenologická metoda v historii se zdá jen novým terminologickým vydáním idealistického subjektivismu, a to vydáním zhoršeným, protože nejenže prohlašuje za motor dějin něco /150/ tak subjektivního, jako je porozumění, pochopení, nýbrž toto porozumění vydává libovůli interpretace, která „otřesenému“ jedinci připadá právě vhodnou. Idealistická metoda falešně vydává za ženoucí sílu dějin rozum, ale přitom pretenduje na objektivní, všeobecnou platnost; existenciálně orientovaná fenomenologie má jak subjektivní, tedy nevěcný princip, tak rovněž rezignuje na obecnou platnost.
Co však konkrétně znamená tato výtka subjektivismu? …
(7584, Kacířské eseje …, Praha 1990, str. 149-50.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev napsal (Vlastní životopis, 2005, s. 281): „Zkušenost ruské revoluce potvrdila mou dávnou myšlenku o tom, že svoboda není demokratická, ale aristokratická.“ (Něco podobného říkal ostatně také náš Rádl.) Rozumím tomu tak, že demokratičnost se především orientuje na mírnění, překonávání a perspektivně až odstraňování rozdílů mezi lidmi (pochopitelně zejména tam, kde zdrojem rozdílů je sama současná společnost, ale nikdy bez zřetele na rozdíly dané historicky a dokonce ani dané „přírodou“). Konkrétně to znamená (má znamenat) překonávání rozdílů pozvedáním těch slabších a „nižších“ na úroveň aspoň průměru, perspektivně však i těch silnějších a „vyšších“. Důraz na svobodu se však soustřeďuje především na svobodu jednotlivce dosahovat stále vyšších a vyšších úrovní a met, tedy na svobodu stávat se lepším až nejlepším – hlavně ve srovnání s průměrem. Svoboda dovoluje každému jednotlivci aspoň v něčem vynikat nad průměr; uskutečněná, „realizovaná“ svoboda znamená proto jakési unikání většině, vynikání nad ostatní, nechávání ostatních za sebou. To vůbec neznamená, že se svoboda dostává do rozporu s demokratičností, ale obojí není ani v nějaké samozřejmé shodě, zvláště když si dost přesně neuvědomíme a nevymezíme, co vlastně takovou „svobodou“ a co takovým „demokratismem“ a „demokracií“ myslíme (máme myslet). Každý jedinec se osvobozuje (dosahuje vyšší svobody) vždycky jen v závislosti na stavu společnosti, především na tom, zda takové osvobozování je společností nejen umožňováno, ale dokonce doporučováno, podporováno a snad přímo vyžadováno. Na to právě musí myslet (a nezapomínat) každý, kdo se chce osvobozovat, tj. kdo chce dosahovat větší, vyšší svobody. Vždyť právě proto každý, kdo chce dosahovat vyšší svobody a díky tomu se domáhat dosahování vyšší úrovně toho, co může podnikat a skutečně podniká, musí zároveň také pečovat o to, aby mu to ostatní umožňovali, aby pro to měli porozumění, aby to nechápali jako namířené proti ostatním, proti většině, dokonce snad na úkor většiny. Právě proto mluvíme o tom, že nejde o jakoukoli svobodu, ale o svobodu odpovědnou. Avšak takovou odpovědnost nemůžeme a nesmíme chápat jako odpovědnost většině, nýbrž pouze jako odpovědnost za většinu a pro většinu. Aristokratičnost svobody tedy nespočívá ve vydělenosti a oddělenosti od většiny, nýbrž jako dosahování vyšších met a úrovní také pro většinu a v zájmu většiny, nicméně nikoli v tom smyslu, že tento zájem většiny je ponechán vůli a možná zvůli této většiny. Snad také v tomto smyslu Berďajev zmiňuje nejen to, zda je svoboda „zajímavá a potřebná“ pro většinu (resp. pro „vzbouřené masy, které sám na daném místě uvádí), ale také to, zda ona většiny (ony masy) mohou a dovedou „unést břemeno svobody“. Vlastně bychom mohli plným právem mluvit o závazku všech, kdo usilují o vyšší svobodu pro sebe, aby zároveň s naplňováním tohoto svého úsilí vždycky také spojovali povinnost osvobozovat nebo alespoň spolupracovat na osvobozování těch méně svobodných a nesvobodných k vyšší svobodě – a tedy nikoli jen ke svobodě vnější, „negativní“.
(Písek, 100814-1.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04

Karel Floss (2011)

Na závěr bych se vrátila k jedné z našich úvodních rozprav, kdy jste řekl, že když spolu takto rozprávíme, vyslovíte mnoho myšlenek, problémů, obtíží, které byste jinak nikdy takto neformuloval, a že 'v tomto smyslu je to pro vás určitá výzva a pomoc. A pak jste řekl: A to ještě neříkám všechno úplně, protože obnažit se nemůže nikdo úplně. Já bych na to navázala jednoduchou otázkou, totiž nakolik !se člověk vlastně vůbec obnažit může? [táže se Sylva Fischerová – lvh]
Co na to říct? Otázka, do jaké míry se člověk může, případně by se měl obnažit, mě zajímá stále více. Poněvadž cílem vědy je dostat se až k základům základů, a tady mi velmi přišel vhod Chisholm, ke kterému se musím znovu vrátit, i když už se to může zdát únavné, totiž k jeho myšlence, že o člověku nemůže být věda. Já si myslím, že je to právě z těchto důvodů, totiž že se nemůžeme nebo nechceme dostat právě k posledním základům. Věda jako taková je v principu založená na poznávání příčin, ale příčinou opravdu svobodného jednání může být jen subjekt, za nímž nestojí už žádný příčinný hybatel. Jinak řečeno, má-li být vůle svobodná, musí být ten, kdo ji jako zodpovědný má, opravdu prvním hybatelem nepohybovaným nikým jiným – a proto nemůže být věda o tom, proč se člověk rozhodl, že bude, nebo že chce být zavržen. Sartre a jiní tedy zopakovali jen trochu jinak staré jedinečné pravdy, když tvrdili, že si sami tvoříme svou esenci, která není jednou provždy dána. To není nic nového. Ale je možná dobře, že na to upozornili ospalé – nebo řekněme nepříliš dobře vidoucí křesťany. Protože je-li svobodná vůle, pak musíme nutně předpokládat nekonečný počet prvních hybatelů, tj. připsat tento atribut všem lidem. Potom ale bude tato příčina spočívat v tajemství – totiž v tajemství rozhodnutí se pro nebo proti.
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1822-31)

… Der freie Mensch ist nicht neidisch, sondern anerkennt das gern, was groß und erhaben ist, und freut sich, daß es ist.
(nnnn, Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte, Werke 12, Framkf.a.M. 21989, S. 47.)