Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Každý filosof se musí nějak orientovat v tom problematickém světě toho, čemu se říká „současná filosofie“. Co to vlastně je, tento její „současný svět“? Z naprosté převahy to je svět včerejška, protože každý skutečný filosof (nechávám stranou filosofické komentátory, autory předmluv a doslovů nebo slovníkových hesel atd.) ve svém filosofickém mládí z něčeho vyrůstá, a toto „něco“ je samo jen ve velmi vzácných případech něčím vskutku „současným“ ve své době. Skutečnou filosofickou „současnost“ proto nenajdeme v monografiích resp., ve velkých systematických dílech, nýbrž jen v náznacích a tu a tam okrajově formulovaných myšlenkách, které ještě neměly možnost se nechat dopracovat a promyslet, a to právě proto, že autor musel na mnoha stránkách prokázat, že čte všechno to údajně „současné“, co vychází (a ve skutečnosti je z naprosté většiny včerejší a předvčerejší), a prokazuje to jednak tím, že se tomu přizpůsobuje, jednak (navenek) tím, že to hojně cituje. Tohle vše nenachází dost obecného porozumění, zejména pak u většiny autorů přehledových článků a „historizujících“ dějin, protože ti se soustřeďují právě naopak na to, aby mohli ukázat, v čem ten který autor vlastně tvořivý nebyl a není, protože vycházel nebo vychází z autorů starších. Chceme-li proto najít a vymezit filosofická témata té které doby jako opravdu „současná“, musíme vycházet z perspektivy myslitelů doby pozdější; a pokud nám půjde o dnešní „současnost“, nezbývá než promyslit právě henkám ty jakoby okrajové poznámky, tu a tam utroušené uprostřed záplavy nejrůznějších znalostí a vědomostí a ponechané jen v té náznakovosti. Najít potom vskutku to podstatné předpokládá, že se ten, kdo to hledá a chce najít, musí sám orientovat ve své „současnosti“ tak, aby porozuměl jaksi předem, co bude náležet k těm stěžejním problémům zítřka. A možná by bylo dobře to pro jistotu formulovat ještě trochu jinak, neboť by to mnozí mohli chápat nesprávně: přizpůsobovat se současnému stavu se příliš neliší od toho, když se někdo už předem přizpůsobuje (dalo by se říci „jasnozřivě“) odhadovanému stavu zítřejšímu. On ten zítřejší stav totiž nemusí vždycky odpovídat tomu, co by za ty ústřední problémy považováno být mělo; někdy totiž ten, kdo už v dnešní současností aspoň v něčem rozumí „současnosti“ zítřejší, k níž má teprve dojít, může zůstat nepochopen (tj. nepochopen většinou těch, kteří sami tak senzitivními anténami nedisponují), leda s výjimkou několika málo těch, kdo budoucnost odhadují podobně nebo aspoň jeho odhadům lépe porozuměli), a to celou generací, někdy dokonce dvěma generacemi, a dostane se mu uznání až po tak dlouhé době, že vlastně ve své a nejblíže po ní přicházející době vlastně nemohl ani mít náležitý vliv, takže se jeho vidění budoucích věcí (a problémů) připomíná jen na okraji a pod čarou, zatímco skutečného vlivu dosahují jiní, kteří třeba ani netuší, že už měli předchůdce. Stanovení hlavních filosofických témat „současnosti“ tedy není žádnou záležitostí pro začátečníky; a pro ty, kteří už začátečníky nejsou, často bývá až příliš pozdě.
(Písek, 080326-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Hlavní témata, kolem kterých bude stále víc kroužit myšlení dnešních a zejména zítřejších filosofů, jsou: aktivita (spontánnost), ustavičná emergence nového (iniciace), subjekt jako vždy znovu vytvářený a udržovaný i obnovovaný zdroj nového, událost a událostné dění, sjednocování mnohosti – a ovšem ne-předmětnost (nebo také jsoucnost nejsoucího a nejsoucnost jsoucího).
(Písek, 081207-4.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Mezi fundamentální filosofická témata musíme především zahrnout některá tradiční (klasická, ale ne všechna) témata, jak je můžeme najít u různých velkých filosofů minulosti. Mezi prvními musíme jmenovat problém celku a několik problémů s ním těsně souvisících, zejména problém subjektu a subjektnosti, událostnosti, téličnosti, a také intencionality (neredukované na sféru vědomí, tedy obecně „směrovosti“ či „zaměřenosti“), problém aktivity a reaktibility (a tím vůbec problém „skutečnosti“, už vzhledem k jeho už verbální spjatosti se „skutky“), specielně pak problém reflexe (který ovšem můžeme také zařadit mezi témata aktuální). Vše by bylo možno shrnout pod jedno velké téma, totiž „událost“: právě událost musí být chápána jako celek, který někam spěje a je tedy nějak zaměřen (a zamířen), vytváří si svůj subjekt a stává se sama subjektem, a proto jí musíme připsat (aspoň na všech úrovních vyšších než ta nejzákladnější, primordiální) schopnost aktivity a reaktibility.
(Písek, 090712-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Asi hlavním aktuálním tématem v současné filosofii (z mého hlediska, nikoli na základě nějakého obecného mínění filosofů) je problém nepředmětnosti. Nejde ovšem o jeho „řešení“, nýbrž o to, aby byla uznána jeho závažnost, tj. aby bylo uznáno, že současné myšlení je těžce, takřka fatálně zatíženo předsudkem, že jen předmětné (nebo aspoň zpředmětnitelné) se může stát vážným tématem poznávání a výzkumů. V úzké souvislosti s tím zůstává aktuálním také problém subjektu resp. některé jeho aspekty. Ovšem vlastně jde o problém „jsoucího“ resp. toho, co to znamená, když o něčem řekneme že to „jest“ nebo že to „není“. To je ovšem pro filosoficky nedostatečně zasvěcené již samo o sobě odpudivé vyjádření, a je třeba to mít na mysli – a snad to i chápat. Pravdou ovšem je, že ani slovo „nepředmětnost“ není o moc lákavější. Takže nakonec je problém „subjektu“ asi nejspíš tím prvním „navazovacím bodem“ při komunikaci s filosoficky aspoň trochu interesovanou částí veřejnosti. Něco, co se jeví veřejnosti jako „příliš abstraktní“, „příliš vzdálené“ anebo „příliš speciální“, asi nemá šnaci, že by mohlo hned od počátku zaujmout.
(Písek, 090712-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Mezi nejzávažnější a nejakutnější témata pro současné filosofické výzkumy náleží nepochybně problém času a časovosti (eventuelně časování či časení), ale zejména také celá řada problémů s tím spjatých, totiž problémy dění, pohybu, změny, události, vzniku a zániku, akce a aktivity apod. Nejde tedy o jednotlivé problémy, ale spíš o celý jakýsi „balík“ problematiky nebo spíš propletenec navzájem hluboce spjatých problémů, které nelze řešit izolovaně. Souhrnně by bylo možno říci, že velká část základní filosofické problematiky (tzv. teoretické filosofie resp. „první filosofie“) by mohla být pojmenována jako „filosofická fysika“ nebo „filosofie FYSIS“ – pochopitelně v novém, revidovaném chápání.
(Písek, 080427-3.)