Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (2003)

Résumé
Filosofie nemá to, co se nazývá v pravém smyslu odbornou terminologií, nýbrž spíš odlehlé výrazy běžného jazyka, jakož vůbec užívá běžné řeči pro nijak běžné myšlenkové procesy a pohyby.Zachycení těchto pohybů ve vlastním jazyce, jeho prostředky výrazovými, je pravý smysl filosofického překladu; proto žádné izolované tvoření „filosofické terminologie“ nemůže vést k cíli. Nezbytné etapy překladu jsou slovný převod, parafráze, kde se odehrává vlastní konfrontace jazyka s jazykem na základě společného jmenovatele (myšlenky), a pak zpětný postup, který se snaží co možná o jednoznačné termínové přiřazení. Autor dává několik příkladů pokusu o překlad těžkých filosofických pasáží. Zabývá se dále formami filosofického spisovatelství a končí úvahou o možném vlivu překladů na filosofickou kulturu společnosti a filosofické kultury na společnost.
(K problémům filosofických překladů, in: Umění a filosofie sv. IV – Dodatky, ed. Chvatík et al., 4.9.12.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofie byla od svých prvních počátků vystavena obrovské přitažlivosti té pojmovosti, která naprosto dostačovala a dokonce byla jedinou myslitelnou podmínkou myšlení geometrického. To vedlo v některých případech k myšlenkovým důsledkům podivným a problematickým. Aniž by se to kdy stalo výslovným a náležitě promyšleným alternativním programem některého z filosofů, leckterým z nich to bylo zřetelně rozpoznáváno. Jedním z prvních, kdo si dovolil problém zřetelně pojmenovat, byl Blaise Pascal svým rozlišením myšlení „geometrického“ a myšlení „jemného“, ovšem měl přece jenom na mysli něco jiného, než oč jde nám. Filosof je nucen pojmově upřesňovat všechny centrální termíny, jichž používá; přitom „centrálnost“ ve filosofii je něco značně odlišného od toho, co znamená „centrálnost“ v geometrii (tam se ovšem o „centrálnosti“ vůbec nemluví a dokonce se to ani náležitě nemyslí, protože to zůstává někdy v pozadí či spíše ve spodních vrstvách a může to být pouze odkrýváno, odhalováno (a zase spíše „konstruováno“ nebo „rekonstruováno“, protože to tam není jako fakticita, nýbrž jako nevyslovený a často i nemyšlený „předpoklad“). V geometrii jsou pojmy ustavovány a upevňovány ve vztahu k poměrně nevelkému počtu pojmů jiných; naproti tomu způsob, jakým jsou pojmově precizovány významy určitých důležitých filosofických termínů, se dost liší od filosofa k filosofovi. Právě proto je prakticky nemožné a v jistém smyslu nesmyslné sestavovat „filosofický slovník“ jako výkladový lexikon jednotlivých termínů. Je možné to podnikat buď „historicky“, tj. vyložit, jak se v průběhu staletí daný termín významově posunoval a měnil, a to je možné udělat jen hrubě selektivně, anebo je tu druhá možnost, totiž vypracovat pro každý termín příslušné konotace u jediného filosofa (tj. pořídit slovník Kantův, Hegelův apod.). Někdy je problematické i to, protože je třeba brát ohled na změny v myšlení jediného filosofa v průběhu různých fází jeho života (tak byl např. vytvořen filosofický slovník resp. soupis výskytů jednotlivých termínů v jediném díle významného autora, např. Heideggera). To však zase předpokládá vysokou úroveň myšlenkové integrity a výrazové akribie, takže to má smysl podnikat jen u těch opravdu největších filosofů. (Praha, 030613-1.)