Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Josef Lukl Hromádka (1945)

To vše jest služba, kterou opravdová theologie přináší církvi. ... Je to služba primární, hlavní. Ale dnes se o této službě zmiňuji jen takto úvodem, abych více řekl o službě druhotné sice, a přece neméně důležité. (Jest vůbec otázka, zda smíme mluvit o primárnosti a druhotnosti služby, kterou koná theologie. V pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj.) Církev stojí uprostřed světa a koná svůj úkol v určité době. Tato konkrétnost a časová určenost patří k podstatě církve. Jako neznáme Krista, neznáme-li ho jako přišlého v těle v Ježíši Nazaretském, tak neznáme ani církev, neznáme-li ji v jejím bytí a svědectví uprostřed tohoto porušeného světa a určité doby. Také theologie jest pod náporem pozemského vlnobití a zcela určité dobové problematiky. ...
(Theologie na rozhraní [1945, orig. Doom and Resurrection], přel. F.M.Dobiáš, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 49.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Pro theologii je velmi důležitá tradice, a to nejen tradice theologického myšlení, ale především tradice zvěstování evangelia a pak tradice církevního společenství. Pro filosofii je však tradice neméně důležitá, i když filosofův vztah k ní je na první pohled volnější a zejména není tolik vázán na společenství filosofů (i když bez vazby nezůstává ani on). Součástí minulosti a pak tradice se ovšem někdy staly skutečnosti (události), které pozdější filosofové nebo theologové rozpoznali jako věci chybné, problematické nebo aspoň pouze okrajového a dočasného významu. Někdy vzniká problém, co vlastně do tradice náleží a co nikoli, způsobem dost překvapivým. Tak kupříkladu křesťanská theologie (tj. theologie v křesťanském smyslu) vznikla jako reakce na hellenistické myšlení prvního století (a navazovala v tom na pozdně židovské myšlení o něco starší, které se s hellenismem už také vyrovnávalo; doklady o tom máme v nejmladších textech SZ a v textech apokryfických). A nyní je třeba rozsoudit otázku, zda je třeba dodržet tradici v tom, že dodnes – tedy po dvou tisíciletích – má theolog nadále reagovat na řecké myšlení pozdní antiky (a tak stále jen napodobovat nejstarší křesťanské myslitele jen v tomto ohledu), anebo má-li spíš navazovat na tuto starou tradici v tom, že bude reagovat na myšlení své vlastní doby, tj. na filosofii současnou, dnešní. Vzniká tady cosi jako analogie se staroizraelským vynálezem tzv. antiarchetypů: napodobovat Abrama nelze tak, že půjdeme do neznáma jeho tehdejší cestou, tj. že ho napodobíme a zopakujeme do všech detailů jeho tehdejší putování, nýbrž že se jím necháme inspirovat k tomu, abych šli svou vlastní cestou a do svého vlastního neznáma, a ovšem zároveň abychom opustili své vlastní jistoty, své vlastní domovy, bude-li to nezbytné resp. bude-li to nezbytnou součástí naší konkrétní poslušnosti. A tak můžeme uzavřít: jestliže ke křesťanské tradici náleží odvážit se na Areopág a zvěstovat to podstatné Řekům řecky, pak to pro nás dnes znamená závazek, abychom se odvážili touž zvěst, totéž evangelium myšlenkově zpracovat prostředky dnešními, které dnešního člověka oslovují právě proto, že mluví jeho jazykem a myslí v jeho kategoriích. (Písek, 030801-5.)

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)