Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Mluvíme-li o „trvání“, máme na mysli něco, co trvá; o čase však obvykle neříkáme, že trvá, neboť máme za to, že ubíhá, běží, utíká, letí, apod. Nemyslíme přitom na to, že není tak docela jasné, co to vlastně utíká atd.; to, co tak běží a utíká, musí přece při tom běhu nějak zůstávat tím běžícím, musí tedy nějak „trvat“. Nedovedeme si představit, jak by čas mohl být pouze tím běžením a utíkáním, a že by tím dokonce mohl být, i kdyby zrovna nic neběželo a neutíkalo. Kdybychom na tom takto chtěli trvat, došli bychom ovšem k podivnému závěru: to, co by v tom „běhu času“ bylo tím běžícím etc., by byl čas sám, a ten čas by proto musel mít povahu něčeho trvalého, tedy vlastně se neproměňujícího, neboť po celou dobu toho běžení a utíkáni by to přece musel být ten čas, který v tom běhu zůstává týmž časem, jakým byl kdysi dávno v minulosti a jakým bude někdy v budoucnosti. Nakonec bychom došli k tomu, že to, co v běhu času trvá, je sám čas – a ten přece neběží, protože musí být po celou dobu týmž časem. Takový paradox se však netýká jen času, ale všeho, co se mění a pohybuje, tedy např. také všeho toho, co se vyvíjí, ba i toho, co vůbec žije, apod. To, co se vyvíjí, se nevyvíjí – jak to kdysi vyostřeně formuloval Rádl. A to, co žije (nebo kdo žije), vlastně nežije, protože život je změna, zatímco ten, kdo žije, přece po celou dobu svého života trvá jako týž. Zdá se tedy, že s trváním něčeho, co se mění a pohybuje, máme vážné potíže, zejména ve vztahu k času. Jakousi „intuicí“ (či spíše pseudo-intuicí, protože je zjevně mylná) jsme vedeni k tomu, abychom s jakousi samozřejmostí předpokládali, že pro každý pohyb a pro každou změnu platí to, co známe ze svých zkušeností s místním pohybem: pohybovat se může jen něco, a toto něco musí po celou dobu pohybu zůstávat týmž. A zůstávat týmž pro nás znamená zůstávat beze změny, tj. nepodílet se na tom pohybu svým vlastním proměňováním, ale zůstávat pro takovou změnu jen jakýmsi podkladem, základem, substrátem. Tak vypadá naše základní intuice; a proto bylo tak velkým a vysloveně nestravitelným překvapením, když se teoretická fyzika nedávné doby musela smířit s tím, že pokud se světlo chová (za určitých okolností) jako vlnění, jde o vlnění samostatné a bez substrátu. Nevlní se tu „něco“, ale světlo je samo tím vlněním. Tím se ovšem otvírá cesta k novému, odlišnému chápání přinejmenším některých druhů pohybu: nemusí tedy být každý pohyb pohybem něčeho, co se samo nehýbe, nýbrž pohyb může být samostatnou skutečností, která nevyžaduje nezbytně nějaký substrát, tedy žádnou „substanci“, co, co by bylo možno označit a identifikovat jako nositele pohybu. Mohli bychom tedy připustit, že také čas je něčím podobným, tedy že „utíká“, aniž bychom směli předpokládat, že uprostřed toho útěku (či utíkání) zůstává něco pevného, co bychom mohli označit za „čas sám“, tj. ten čas, který zůstává týmž časem i při tom utíkání a jemu navzdory.
(Písek, 080517-2.)