LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Jan evangelista ()

16Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. 17Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. 18Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. 19A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.
Jan 17,17-19.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2000)

(body k symposiu ETF)
01.-neudržitelnost přirozenoprávní filosofie
02.-není však k dispozici náprava – alternativa
03.-nezbytnost vypracování nové filosofie
04.-jinak nebezpečí, že sama myšlenka bude zpochybněna
05.-problém není jen s lidskými právy, ale s právem vůbec, a dokonce i se spravedlností, pravdou atd. (mravními normami, hodnotami …) – zůstaneme však u práv(a)
06.-právní myšlení je starší než pojmovost – formovalo se ještě ve světě mýtu a mytického myšlení
07.-“vina“ – „trest“ apod. – mytické právo
08.-právo je vždy spjato s autoritou
09.-právní autorita byla původně odvozována od „bohů“ (zbožštění předkové i heroové vposledu odvozovali svou autoritu od nich)
10.-důsledek: až do dnešní doby není naše právní myšlení ryze pojmové (a nemůže být) – stále je v něm mnoho příměsí mýtu a mytičnosti
11.-sekularizace na tom v podstatě nic nezměnila, jen vyměnila termíny – místo „Boha“ – příroda; emancipace z pout církve a theologie nebyla dost myšlenkově důsledná a neprosadila alternativu
12.-příroda jako náhražka „Boha“ (či „boha) – problematický byl zvláště romantismus
13.-příroda však nemůže být základem a zdrojem práva (mravnosti, spravedlnosti, pravdy atd.)
14.-výsledek: podvrácení všech hodnot, norem (i nejvyšších) – Nietzsche
15.-moderna a postmoderna; x ekologie
16.-problém „danosti“ – „fakticity“: jsou, mají být normy chápány jako „danosti“?
17.-kauzalita – odkaz starých Řeků: včerejšek je příčinou dneška, dnešek zítřka
18.-“kauzalita“ je konstrukce – jak vypadá skutečný fenomén (jev)?
19.-událost jako dějící se (časová) struktura: nejprve ještě není, posléze už není – ergo: událostné dění směřuje z budoucnosti do minulosti
20.-základní závěr: trvá-li něco tak, že se to buď nemění nebo že to vypadá jako následek nějaké příčiny, je třeba to vysvětlit tak, aby to nebylo v rozporu s předešlým závěrem (a pozorováním)
21.-navazování, reakce, reaktibilita – tedy základem je aktivita, přicházející z budoucnosti a navazující již na to „dané“
22.-to pak mění celou perspektivu a tím i celý náš přístup nejen k dějinám, ale dokonce k dějům vůbec, tedy i přírodním
23.-v tomto ohledu je potřeba filosofického založení resp. zakotvení lidských práv stejná nebo velmi podobná potřebě filosofického založení myšlenek našich ekologů !
24.-základní problém: naučili jsme se tomu, co znamená nejširší vymezení termínu ,historiografie‘ – popis nějakého děje, nějakých dějů (i když HISTORIAI jsou původně „vědy“), tj. rekonstruujeme to, co už není
25.-celá dosavadní tradice evropského myšlení zahrnuje většinou nevyslovovaný, ale za zcela samozřejmý považovaný předpoklad, že nic takového není možné udělat s budoucností, neboť ta je (ještě) „prázdná“
26.-existují ovšem možnosti odhadů – určité pozorované trendy a tendence se extrapolují do blízkých termínů
27.-tím se ovšem veškerá pozornost opět upíná k tomu, co (už) jest
28.-nic neznamená fenomén, že vše jsoucí se děje z budoucnosti do minulosti
29.-setrvačnosti „přicházejí“ (vstupují) na scénu z minulosti – ale „nové“ skutečnosti naopak z budoucnosti; ale jsou nepředmětné a teprve se „uskutečňují“ (zpředmětňují)
30.-je proto třeba zkoumat v tomto směru, a zdá se, že půjde nejen o právo a spravedlnost (i pravdu), ale také třeba o povahu uměleckého díla (partitura – různá provedení – „co měl tvůrce na mysli“ – anebo …)
- – - – - – -
a) přirozenoprávní myšlení – nedostačuje
b) nezávislost lidských práv na lidské instanci
c) základ lidských práv x základ myšlenky lidských práv
d) lidsky vzato: povinnost vůči bližnímu, respekt
e) ne k tomu, jaký je, ale k jeho povolanosti, k jeho budoucnosti
f) ale základ je ta budoucnost: nekrást, neumenšovat, neomezovat tu budoucnost
g) odkud přicházejí lidská práva? – jsou „před“ námi, ale jako budoucnost
- – - – - – -
(přepis rkp. poznámek – ten den nefungoval počítač)

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)