Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Ve světě (ve Vesmíru), v němž žijeme, se všechno mění; nic není neměnné. Aby vůbec bylo možno mluvit o něčem (a myslet na něco, resp. mínit „něco“), musíme předpokládat (či lépe: prostě vzít na vědomí, tj. nechat si „dojít“), že v těch nejrozmanitějších a původně snad zcela chaotických proměnách se přece jenom přinejmenším tu a tam objevuje nějaká tendence, směřující k organizaci, k vytváření nějakého řádu, zprvu třeba jen na velmi nízké úrovni, a teprve později se pokoušející o řád či pořádek lepší, komplexnější – a tím také komplikovanější. Každé takové uspořádání uprostřed chaotických proměn se ovšem musí jednak samo udržovat, upevňovat a jakoby vnitřně podporovat, sjednocovat, integrovat. A zároveň s tímto vnitřním sjednocováním se musí bránit před vnějším chaosem, který sem odjinud může pronikat, a později také před pronikáním jiných řádů a pořádků. To znamená, že každý taký pokus o řád uprostřed chaotických změn je jednak pokusem o něco, co tu dříve nebylo, tedy o něco nového, a že tento pokus musí usilovat o jakousi vnitřní souhru, a to znamená smysl pro příbuznost a spolupráci na něčem společném, a zároveň si tento pokus musí hájit a ochraňovat navenek, tudíž musí vedle oné „niternosti“, onoho „vnitřního souladu“ budovat také své vnější meze či hranice, které musí být hlídány, aby na jedné straně dokázaly něco propouštět z nitra navenek, jakožto i zase něco vnějšího resp. prostě z venku, aby to proniklo dovnitř. Někde na nejnižších úrovních možná nejde o tzv. hmotné, fyzické „věci“, nebo přinejmenším nikoli hlavně a na prvním místě, ale jen jako nějaký základ pro přednost „informací“ (zatím nechme stranou vymezení, co to vlastně je nebo může být – dnes je pojetí „informace“ stále plastičtější či proměnlivější). Ale takové pronikání oběma směry musí podléhat nějakému pořádku a je jenom jednou stránkou věci, zatímco druhou je obrana proti unikání něčeho z vnitřního pořádku do neovládaného okolí, a zejména obrana proti pronikání čehokoli nežádoucího a škodlivého z tohoto vnějšího okolí. Že je k tomu zapotřebí pracovat s „informacemi“, je snad zcela zřejmé – jinak by nebyla žádná možnost, jak rozpoznat na základě jistých „zkušeností“, co je potřebné a žádoucí, co neškodné, a co konečně nežádoucí a hrozivé. Odtud je tedy zřejmé, že o událostech“ můžeme mluvit teprve tam, kde všechny tyto náležitosti jsou v uspokojivé míře splněny. A právě tím je dán základ pro ono – pro nás myšlenkově dnes už nezbytné – rozlišování mezi tím, jak se nějaká událost „jeví“ navenek, a tím, jak „funguje“ resp. jak se „děje“ uvnitř, tj. vskutku“ čili „doopravdy“. Tím se ovšem zároveň otvírá závažná otázka, jak je tomu s událostným děním časově: odkud se bere sama událost jako něco „nového“, co tu dosud nebylo, a odkud se bere něco „nového“ také v průběhu událostného dění, tj. když už se toto dění rozběhlo.
(Písek, 070412-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Jestliže reinterpretujeme myšlenku „inkarnace“ (po jejím křesťanském, tj. theologickém upravení a zpracování) tak, že jí použijeme jako vodítko pro chápání „události“, budeme mít příležitost napořád zjišťovat, jak jsme dosavadní myšlenkovou tradicí, do které jsme se narodili a v které jsme vyrůstali, v které se rozvíjelo naše myšlení a v které jsme napořád byli utvrzováni „těmi druhými“, ba dokonce i vlastními učiteli vysoké myšlenkové úrovně, tedy jak jsme nevědomky a někdy i proti své vůli tlačeni k tomu, že onu myšlenku inkarnace zplošťujeme, degradujeme, zbavujeme jejího „ostří“ a tak vlastně zneškodňujeme. Tomu všemu ovšem bohužel napomáhají theologové sami, kteří dělají všechno možné pro to, aby zabránili filosofům, ale de facto také vědcům a vůbec i všem evropsky poznamenaným, filosoficky ani theologicky neškoleným lidem, aby tuto myšlenku zapracovali do svého každodenního myšlení. Mám za to, že tady je před současnou filosofií (současnými filosofy) obrovský úkol: na myšlenkovém modelu „události“ vyzkoušet a propracovat různé způsoby „uchopení“ události jako čehosi vskutku jedinečného, co se sice také opakuje, ale co si ono opakování podřizuje své neopakovatelnosti a jedinečnosti. Námitky, že jde zase jen o pouhou abstrakci, jsou založeny na neporozumění a nedorozumění: když řekneme, že každá skutečná (pravá) událost je jedinečná, neznamená to, že „jedinečnost“ jako cosi abstraktního je všem událostem společná, tedy že tato údajná „jedinečnost“ je vlastně cosi „uniformního“. Je to podobné tomu, jako bychom řekli, že to základní, čím se každá událost vyznačuje a co z ní činí událost, je to, že se děje, že se stává, odehrává – a pak bychom z toho chtěli vyvodit, že ono „dění“, ono „stávání se“ je čímsi uniformním a stále stejným neproměnným – vposledu pak nedějícím se. Tedy že sama dějovost je nedějová; právě na tomto místě se ukazuje, jak známý argument, že „chození“ samo nechodí, v sobě skrývá hlubokou vadu a že nemůže být aplikován ve všech souvislostech a situacích. Když to např. Heidegger uplatňuje na vztah mezi bytím a jsoucnem, může to v něčem pomoci jistému pochopení, ale musíme stále vědět, že to je v nejlepším případě argumentum ad hominem, nikoli argumentem obecně platný. Abstraktní může být jen pojem, ale ne nějaká skutečnost, např. nějaké dění, nějaké událost a její – skutečná – událostnost. A problém pojmovosti není v abstraktnosti pojmů, ale leda v nevhodnosti určitého typu pojmovosti, tj. v pojmovosti zpředmětňující a tedy zbavující příslušný intencionální model jeho časovosti a dějovosti. Jestliže platí, že každé „uskutečnění“ něčeho ještě nejsoucího nutně znamená „vtělení“ (Rádlova formulace, že „život je fatálně spjat s tělem“ platí i pro každou „pravou událost“), musíme každé skutečné (uskutečňující se, dějící se) události rozumět jako „inkarnaci“, „vtělení“, přičemž to vtělení i „tělo“ samo ovšem více nebo podléhá okolnostem a danostem, je na nich závislé – ale není z nich v úplnosti odvoditelné.
(Písek, 070723-6)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Současná fyzika se pomalu mění v matematiku, která zprvu jen vymýšlí a teprve dodatečně zkouší své výmysly (ovšem perfektní výmysly, žádné pouhé fantazie) aplikovat a ověřovat v nesmírně vzdálených důsledcích. Tento přístup už mnohokrát prokázal svou úspěšnost, tj. produktivnost. I když může být legitimně kritizován, nenechává nás na pochybách o tom, že vskutku něco z povahy „skutečnosti“ opravdu postihuje. Jinak řečeno, skutečnost je takové povahy, že po některých stránkách může být kvantifikována a že výsledky takových kvantifikací mohou být systematicky uváděny do rozsáhlých souvislostí, což svědčí o tom, že nejde jen o omezené přiblížení. Je to nepochybně dokonce atraktivní a povznášející, že se největší fyzikové pokoušejí o tzv. teorii všeho (samozřejmě převážně matematickou), i když to zároveň svědčí o poněkud přebujelém sebevědomí, jakési hybris, jak to pojmenovali již ve starém Řecku. Z filosofického hlediska jde jistě o cosi velmi jednostranného, ale v dějinách filosofického myšlení již odedávna známého (vzpomeňme na Pythagoru). Proto nestačí kritika a poukazování na zřejmé nedostatky metody samé (což nemusí být zcela zbytečné, protože i velcí fyzikové jsou někdy úspěchy svého oboru poněkud oslepeni), ale je třeba vzít vážně právě to, že ty úspěchy jsou tak veliké a že sahají od světa toho nejmenšího až po svět toho největšího. To, že určitými postupy – byť omezenými prostředky a jen po některých stránkách – lze opravdu realitu skutečného světa postihovat, si také žádá náležitého respektu a ovšem i filosofického výkladu. Mám za to, že teprve náležitý výklad, objasňující, proč je možno skutečnosti (nesčetné skutečnosti) tak efektivně kvantifikovat a dospět k tak ambiciózním teoretickým stavbám, umožní neméně náležitým způsobem vymezit, co ze skutečností kvantifikovatelné není, co se kvantifikacím zcela vymyká, a co ovšem – to je to nejdůležitější – postihuje tu závažnější, významnější stránku všech „pravých“ skutečností a tím i skutečnosti vůbec. Po mém soudu spočívá perspektivní cesta k řešení tohoto problému v nahlédnutí, že skutečný svět je opravdu plný „jednotlivin“, tj. partikularit, které si svou jednotlivost (partikularistu) zajišťují a udržují samy. A právě díky tomu je můžeme „počítat“, i když čísla jsou naším výmyslem (vynálezem), pochopitelně jen zvnějšku. Tím se však nesmíme nechat svést k mylným předpokladům nějakých posledních nejmenších částic, tedy „partikulí“, o jejichž vnitřní povahu už bychom se nemuseli starat. Už ani ty nejmenší „částice“ totiž nejsou vnitřně „nestrukturované“ (homogenní), nýbrž jsou to maličké kousky dění, které nemá substrát (to proti Aristotelovi a všem dodnes přetrvávajícím předsudečným reliktům). A na popis tohoto dění žádné kvantifikace prostě nestačí; tu je zapotřebí jiného přístupu a jiných prostředků jiných metod. Právě proto je třeba dnes s mimořádnou vytrvalostí znovu a znovu tematizovat událostné dění, tj. tu zcela odlišnou „skutečnost“ změn, u nichž nás nezajímá jen jejich počátek a konec, nýbrž událostný průběh mezi nimi, který je ovšem sjednocen (integrován) takovým způsobem, že z bytostných důvodů nemůže být „atomizován“.
(Písek, 080923-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

[15:59:38] Barbora Rebikova: mimochodem, asi nerozumím Vašemu pojetí události...
[16:03:10] L v H: Vnitřně integrovaný kus dění, kde má smysl mluvit o počátku, průběhu a konci, o kterých nerozhoduje nikdo zvenčí (ale může to eventuelně v některých případech „ovlivňovat“, ovšem pod tou podmínkou, že na něho, tj. na to „ovlivňování“ událost vůbec zareaguje (takže ten vliv sám je podmíněn aktivitou události, která je jakoby „ovlivňována“ – to kvůli té „kauzalitě“, abyste mne nechytala).
[16:07:35] L v H: Zase doplněk (mimochodem): to platí jen o „pravých událostech“. Ty nepravé (ale skutečné) jsou „sjednocovány“ právě zvenčí – např. události dějinné, nebo třeba stavění hnízda apod. Nepravé události (vím, že to je matoucí termín) jsou „vytvářeny“, pravé události „se rodí“. (FYSIS je od FYEIN resp. medium FYESTHAI, což je roditi event. roditi se či růsti – ale spíš dospívati, nikoli jen se zvětšovati.)
[16:10:52] Barbora Rebikova: hned se zorientuji...čtu ty Vaše odpovědi v rozhovoru. Moc se mi líbí! Moc děkuju!
[16:11:05] Barbora Rebikova: jaký je tedy příklad pravé události?
[16:29:05] Barbora Rebikova: Já se obávám, že tomu prostě nerozumím. Vnitřně integrovaný kus dění je třeba to jak rostou brambory na poli. S počátkem, průběhem a koncem toho moc nenadělám, i když hnojím a okopávám či co jiného. rostou samy. nicméně na péči reagují, na vytrhnutí ze země taky.Růst brambor (je pravou událostí), sázení, sklízení a jedení se tvoří, souvislosti jsou „vytvářeny“ zvnějšku. je to tedy nepravá událost?
[17:02:40] L v H: Především každá živá bytost (ale to by byla zase další hádanka, co je už živé – třeba viry? nebo dokonce geny? – ty snad ne!). Ale třeba Teilhard de Chardin užívá jen jiného termínu a aplikuje jej i na atom; já bych šel až k těm superstrunám, pokud se ta teorie potvrdí, a třeba i dál. (Promiňte přestávku, byl jsem odvolán.) Brambora je pravá událost jakožto celá rostlina, ale jednotlivá hlíza je ve skutečnosti vytvořena tou rostlinou jako vegetativní zárodek příští nové rostliny. Takže tam nepochybně něco začíná, i když je těžké pro nás rozhodnout, kde přesně. Ale ten začátek, ať už je kde chce, rozhodně nezáleží na nás – brambora roste sama. Že dokáže (jako celá rostlina) reagovat na to, když ji pohnojíme nebo naopak necháme chřadnout (třeba když je napadena mandelinkou apod.), je dokladem toho, že je celkem vnitřně integrovaným. Sázení, sklízení, vaření a jídlo jsou nepravé události, růst brambory je pravá událost. Pochopila jste správně. To slovo „nepravá“ musím nějak vyměnit za lepší, to už jsem řekl. Ale zatím si snad rozumíme. Zasadit bramboru je akt zvnějšku, ale pak už musí brambora růst sama – to je začátek zvnitřku (jejího vnitřku) integrovaná událost. Že tím začátkem je něco, co jsme my udělali, totiž bramboru zasadili, je pouze zdání – brambora musela růst už předtím, tím vytržením a vyzvednutím ze země a uchováním přes zimu jsme do toho zasáhli a brambora reagovala jednak zpomalením až zastavením růstu (podle podmínek), a časem třeba nasazením nových kořenů i nevhod, ještě nezasazená, apod. „Pravost“ a „nepravost“ se tedy mohou také prolínat, doplňovat atd. – prostě „věci“ (skutečnosti) se nejen „rodí“ a samy „rostou“, ale také se hromadí, reagují na sebe a také hynou. – Ale už toho snad necháme, ne?
[17:28:33] Barbora Rebikova: Děkuju. Necháme. Snad už to chápu. Děkuju za takové skvělé vysvětlení. Často mě mrzí, že jsem k Vám nikdy nemohla chodit na nějaký seminář...
(Rozhovor přes SKYPE s Bárou Řebíkovou; Písek, 101009-1.)