Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1955)

c) Durch die Ungegenständlichkeit des Sinns in der Klarheit des gegenständlich Gedachten findet, sagte ich, die Selbstgegenwart des eigentlichen Wesens der Existenz statt. Denn das Philosophieren, ob es nun ursprünglich als rein philosophisch oder ob als theologische Glaubenserkenntnis sich vollzieht, geschieht, wo es Gehalt hat, nicht aus dem Nichts, etwa aus Axiomen des Verstandes. Die Frage: woraus geschieht denn das Philosophieren? Wird von der Glaubenserkenntnis beantworten durch den Hinweis auf Offenbarung, die für die Glaubenserkenntnis der ihr gewisse Boden ist. Solchen gleicherweise festen und greifbaren Boden hat die Philosophie nicht. Sie ist angewiesen, im Raum der weltgeschichtlichen philosophischen Überlieferung zu /XXXIII/ hören, was je von Einzelnen entgegenkommt. Damit erwächst eine institutionsfreie geistige Gemeinschaft der Glieder eines nun schon Jahrtausende währenden geistigen Reichs, in dem jede er selbst sein muβ und doch gar keine Willkür verstattet ist, wo verbindende und entfremdende Wahrheit gilt, die in keiner allgemeinen Dogmatik für alle je endgültig werden kann. Es ist das Reich des lebendigen philosophischen Glaubens, der wirklich ist allein im einzelnen Menschen selber, seinem Erfahren und seiner Einsicht, seiner Vernunft, die ihren Boden in seiner möglichen Existenz hat. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, Nachwort, S. XXXII.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Jazykové zvyklosti někdy velmi pěkně a názorně ukazují, jak doopravdy myslíme a uvažujeme. Už odedávna a často dodnes, pokud se vůbec mluví o „počátcích“ (je to filosofickým zvykem od samých počátků filosofování, neboť už první filosofové uvažovali o tzv. arché nebo archai), se zdůrazňují tzv. „první počátky“ tak, že se také mluví o „posledních počátcích“. Na první pohled se zdá, že „počátkem“ musí být to, co je v čase (tj. na časové přímce) docela na prvním, tj. nejstarším místě, tedy nejdále v minulosti. A protože my sami, kteří se na tu „přímku“ díváme a také na ni umisťujeme jednotlivé události či fáze událostí, nejsme přítomni v té minulosti, díváme se tedy ze své vlastní přítomnosti na ten „počátek“ do minulosti. A tak se takový „počátek“ v našem řazení dostává co nejdál od nás: a proto můžeme říci, že jde o ten „poslední počátek“, o „ultimum principium“. Zde se docela zřejmě ukazuje to základní a nejpodstatnější: nejde už jen o to, že jsme umístili všechny počátky do minulosti, ale především o to, že se na tu minulost a do té minulosti díváme jakoby zpátky, jako na něco co je z našeho hlediska již dávno pryč. A právě to je charakteristické pro zpředmětňování: zatímco každý skutečný, opravdový (a to znamená „živý“, „aktuální“) „počátek“ je vždycky čímsi novým a čerstvým, my je od sebe a od své aktuální přítomnosti vzdalujeme na distanci někam do více nebo méně vzdálené, dávné minulosti, zatímco my už jsme někde docela jinde. A tak zcela zapomínáme (a vlastně si znemožňujeme „vzpomenout“ a „uznat“), že v samém našem bytí je zabudována naše zakotvenost v „počátcích“, že každý okamžik naše bytí (našeho života) je umožněn a zakládán nějaký novým, tj. aktuálně novým počátkem, bez něhož by nebyl žádný další náš „výkon bytí“ možný. Toto oddělení (a zapomínání) našich vlastních, aktuálních „počátků“, z nichž se vždy znovu jakoby „rodíme“ a z nichž „vyrůstáme“, abychom se chopili připravených skutečností a integrovali je do dalšího svého „bytí“, nás de facto vždy znovu desolidarizuje se všemi jinými subjekty (a vůbec událostmi) a jejich vlastními „počátky“. A právě tím si mylně sugerujeme, jakoby žádná „první jednota“ (lépe než „poslední jednota“) všech počátků nebyla možná ani myslitelná.
(Písek, 120227-1.)

Josef Bohuslav Kozák (1930)

... Je v tom cosi paradoxního, že tito mužové, jichž teorii budeme nuceni odmítnouti, viděli potřeby života i v jeho politické složitosti tak dobře, konkretně, a že při tom osvědčili ono spojení realismu s ideálností, které jest darem nad jiné vzácným. Jejich šlechetné motivy nebyly propočítáním prospěchu, nýbrž obětavosti. Byli tedy mnohem lepší, než jejich teorie mravnosti. Vlastně musíme utilitarismu viděti spíše heslo pedagogické: Bentham i Mill hledali způsob, jak by lidi přesvědčili. K tomu jim zejména napomáhal argument, že osobní štěstí není možno uprostřed společnosti trpící, pročež musí celý problém, býti řešen kolektivně. Angličtí utilitaristé zůstanou krásnými vzory ušlechtilého liberalismu z doby, kdy tento byl pokrokem a pln mravní síly. Učiti se u nich můžeme stále.
Jinak ovšem dopadne úsudek čistě teoretický. Prospěch a štěstí patří k nejsubjektivnějším pojmům. ...
(5680, V boji o duchovní hodnoty, Praha 1930, str. 42.)

Karl Jaspers (1947)

Wir haben dieses Grundverhältnis nunmehr in bezug auf das philosophische Denken des Umgreifenden zu vergegenwärtigen.
a) Die Ungegenständlichkeit des Wissens vom Umgreifenden. In der Philosophie des Umgreifenden war die durchgehende Schwierigkeit: das Gemeinte ist als solches nicht gegenständlich faβbar oder verlor in solcher Faβlichkeit sofort seinen Sinn. Wir müssen das Umgreifende, um esuns überhaupt zu vergegenwärtigen, denken, daher es aber auch in jeweils falscher Bestimmtheit eines Gegenständlichwerden denken; diese müssen wir dann überschreiten, um in dem Gang der Erhellung der Weisen des Umgreifenden am Ende allein durch unser damit erwachsendes Seinsbewuβtsein an den Ursprung zu dringen, der nicht mehr Gegenstand wird.
Wir lassen im transzendierenden Spiel der trennenden und verbindenden Gedanken die Offenheit unserer möglichen Ursprungserfahrung sich steigern. Gerade das nirgends sich Abschlieβende, nirgends in der einen Konstruktion Verfestigte diese Denkens des Umgreifenden läβt die Freiheit unserer geschichtlichen Gegenwart in ihrer Möglichkeit unangetastet.
(3326, Von der Wahrheit, Piper, München 1958, S. 140520-3.)

Karl Jaspers (1932)

... Alles Philosophieren überschreitet, was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist. ...
...
Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, ales das eigentliche Sein haltbar ist, muß Philosophie über alle Gegenständlichkeit tranzendieren.
... /38/ ...
In jedem Denkakt transzendiere ich im ersten Sinne, sofern ich als Subjekt etwas Transsubjektives meine. Eigentliches Transzendieren heißt jedoch: Hinausgehen über das Gegenständliche ins Ungegenständliche. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 37; 38.)