Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Vědomí není pasivním odrážením (ani obrážením) vnímané skutečnosti, nýbrž je svébytnou a samostatnou aktivitou, tj. výkonem naší mysli. Pouhé analogie nám tu nepomohou: věci se „nezrcadlí“ v naší mysli, ani se do ní „neotiskují“, nevysílají od sebe či ze sebe „obrázky“, aby mohly být v naší mysli zachyceny, atd. Základem je schopnost aktivity, tj. činnosti, výkonů, a hned poté schopnost reagovat, tj. reaktibilita. Teprve na tom může začít „pracovat“ nová (vyšší) aktivita, totiž aktivita znázorňovací, představovací a myšlenkově konstruující (ustavující intencionální modely). Právě proto platí, že se naše vědomí (a tudíž ani myšlení) nemůže nikdy „dotknout“ takzvané „reality“. Nemůže tak činit už proto, že jakožto aktivita představuje podnikání směrem do přicházející budoucnosti, která „není“, zatímco to, co má být ve vědomí uvědoměno resp. v myšlení míněno, myšleno, je většinou už čímsi daným, tedy minulým (pokud se vztahuje k něčemu, co ještě není, je samozřejmě nasměrováno k anticipaci, tedy k budoucnosti). Něco jiného je ovšem to, co je výsledkem takového nasměrování (ať už k nějaké danosti nebo k něčemu ne-danému): v takovém případě mluvíme třeba o před-stavě nebo o „myšleném“ (cogitatum) a podobně. Vykonávané vědomí je něco jiného než cokoli již uvědoměné (či myšlené).
(Písek, 150128-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Nechceme mluvit (a uvažovat) o vědomí jakožto obecném fenoménu, ale o vědomí skutečném. A skutečné vědomí musí (muselo) být uskutečněno, provedeno, je to zkrátka vždy především konkrétní akt uvědomění; jen ten je (či byl nebo bude) skutečný. Vědomí však není jenom tímto konkrétním aktem, ale je vždycky k něčemu zaměřeno, tj. intencionálně se k něčemu vztahuje, a to s větší nebo menší zřetelností a přesností. To, k čemu se určitý akt (nebo určitá skupina aktů) vědomí vztahuje, může, ale také nemusí být skutečné (čehož si ten, kdo si něco uvědomuje, může, ale nemusí uvědomovat, a i když si tu nějak uvědomuje, může se mýlit, může si to uvědomovat nesprávně). To mne vždycky (už v raných středoškolských letech – otec odebíral Čapkovy „Hovory s TGM“ po sešitech“, četl jsem to tehdy jinak dost povrchně a po nahodilých kouscích) provokovalo, že na Čapkovu „pilátovskou“ otázku, co je to pravda, Masaryk odpovídal takto: „Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá.“ Já jsem se od dětství znovu a znovu setkával s biblí v překladu Kralických, už v nedělní škole, v náboženství, v Dorostu atd., a četl jsem si v ní (a hledal) i doma. Zdálo se mi zcela nepřiměřené, že by pravda mohla být závislá na tom, co víme a co nevíme, že by se omezovala na naše vědění. A stejně nepatřičné mi připadalo, že by pravda byla závislá na našem vědomí, na tom, zda si něco uvědomujeme nebo neuvědomuje. A bylo mi celou dobu zřejmé, že si můžeme něco uvědomovat i chybně, falešně, anebo přinejmenším nepřesně. A ani s věděním to není lepší, neboť si přece můžeme mylně myslet, že něco víme, zatímco to nevíme anebo víme špatně. Když si něco uvědomujeme, tak víme, že si uvědomujeme; k vědomí nějak podstatně náleží, že se nějak k sobě vztahuje, že si uvědomuje nejen něco, ale i to, že si to uvědomuje. Ale může si přece uvědomit (uvědomovat), třeba při probuzení, že je večer, ale ono může být už ráno (nebo naopak). Vždyť sám Masaryk to zřetelně naznačuje, když dává důraz na to, zda to víme „bezpečně a kriticky“; je to zcela jasné: vědět něco můžeme i nezabezpečeně a nekriticky. A uvědomovat si také můžeme leccos, co se dříve nebo později ukáže jako omyl. Samo uvědomění, samo vědění (sama vědomost) je ve své aktuální podobě nepochybnou skutečností, ale zda to je skutečnost, k níž se v tom uvědomění či v té vědomosti vztahujeme, zůstává nadále otázkou. Právě to se musí ověřovat, přezkoumávat, a to důkladně, kriticky. A to za použití různých cest a metod (které musí být také vždy znovu přezkoumávány). Zkrátka a dobře, ten vztah mezi vědomím nebo věděním na jedné straně a pravdou na druhé straně nemůže být rozhodně vyjadřován tak, že pravda je „skutečnost uvědomělá“; vždycky tam musíme dodávat: správně uvědoměná, pravdivě uvědoměná. Pravda je normou kadého našeho uvědomění a každého našeho vědění.
(Písek, 140902-2.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Frank Herbert (1966)

Vědomí. Bickel: „Víš, Prue, vědomí musí být něco, co pluje proti proudu času, jímž je obklopeno.“
(Vyslanci do prázdna, Praha 2005, str. 156.)