Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Na rozdíl od všelijakých rádoby vědeckých nebo pseudovědeckých teorií vyjdeme od toho, co se nám na základě zkušenosti podává jaksi samo a srozumitelně: Člověk je odpovědný za to, co udělal vědomě, ale také za to, co si sice neuvědomil (nebo co si představoval jinak), ale co si měl uvědomit, a co si navíc měl uvědomit správně. To znamená, že předpokladem odpovědnosti je schopnost „odpovídání“. Toto odpovídání budeme chápat velmi široce jako reagování. Reagování má ovšem také své předpoklady: jedním a zcela základním předpokladem je schopnost činu, dělání, aktivity. Každá reakce je tedy založena na aktivitě, na akci: reakce je akce. Akce je výkon, který má svůj střed či začátek, a tím je nějaký aktivní subjekt. V akci se subjekt vztahuje k něčemu, co není ani on sám, ani jeho vlastní aktivita, tedy k něčemu, co má ve vztahu k tomuto subjektu jakousi svébytnost, co je relativně a dočasně na subjektu nezávislé. Aby se nějaká akce mohla stát reakcí, musí mít k dispozici nějakou informaci o tom, nač má reagovat (nač je reakcí). Bylo by ovšem předčasné ihned označit to, nač subjekt v reakci reaguje, prostě „předmětem“ reakce. K tomu se brzo ještě vrátíme. Zatím zůstaneme u velmi neurčitého označení: je to „něco“. Reagovat lze jen na „něco“, co není součástí reakce (a tedy ani součástí příslušné akce). Oproti „akci nazdařbůh“ můžeme tedy o reakci říci, že to je akce více nebo méně přesně na „něco“ zamířená. Toto „něco“ nemůžeme však označit za „věc“ nebo dokonce za „skutečnost“, neboť popravdě jde nebo může jít leda o vztah k nějaké „skutečnosti“, který je mnohdy velmi komplikovaně zprostředkován. Reakce je základně (původně) odpovědí na informaci o „něčem“ dalším, co není součástí této informace. Aby se reakce stala reakcí nikoli pouze na informaci (podnět), nýbrž na „něco“, co je onou informací pouze zprostředkováno (a to znamená jen částečně, náznakem, vlastně dost zašifrovaně, právě jen do podoby pouhého „podnětu“), musí být subjekt v nějakém (větším nebo menším) rozsahu schopen oné informaci porozumět (tj. dešifrovat ji). K tomu všemu ovšem ještě vůbec není zapotřebí předpokládat nějaké vědomí a už vůbec ne myšlení. (Písek, 010812-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Psychika je zvláštní, zcela mimořádnou tělesnou (tělovou, fyzickou) funkcí, která dovoluje pronikavě (a kvalitativně) zvýšit povahu a zejména „účinnost“ spontaneity ve spojení a spolupráci s reaktibilitou. Spontaneita sama o sobě je ovšem velkým problémem, zejména filosofickým (ale nejenom). Předpokládejme však, že s ní můžeme legitimně počítat, neboť tento předpoklad je při nejmenším pro většinu z nás záležitostí naší osobní zkušenosti. Při pozorování zvířat, zejména domácích nebo zdomácněných (jednak proto, že jsou nám blízko, jednak proto, že je můžeme pozorovat často, téměř kdykoli, když chceme nebo když to z nějakých důvodů potřebujeme), zjišťujeme opakovaně, že dochází k situacím, kdy pozorovaný subjekt je „na vážkách“, „na rozpacích“, kdy se nemůže hned rozhodnout pro jedno z dvou (nebo více) možností, ať už se ty „možnosti“ ukáží jakoby samy od sebe anebo je třeba záměrně naaranžujeme. A v takových situacích se nám zdá být zřejmé, že nám známé zvíře musí zapojit něco ze své „spontaneity“, neboť nemá, oč „vnějšího“ by se mohlo ve své další aktivitě (eventuelně upuštění od aktivity) opřít. Je také zřejmé, že k podobným typům „váhání“ dochází spíše u vyšších tvorů než u nižších; nicméně kdysi jakoby samozřejmý předpoklad, že to vše představuje jen zvláště komplikovanou kauzální kontexturu, se nám dnes už jeví jako předsudečný.
(Písek, 080311-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jaspers uvádí jako specifickou charakteristiku vědomí to, že je schopno se obrátit k sobě samému („Das Bewuβtsein wendet sich auf sich selbst. Es ist nicht bloβ in Richtung auf Gegenstände, sondern in Rückbiegung, es reflektiert auf sich; d.h. es ist nicht nur Bewuβtsein, sondern auch Selbstbewuβtsein. Die Reflexion des Bewuβtseins auf sich ist etwas ebenso Selbstverständliches und Wunderbares wie die Intentionalität.“ 3337, S. 7.) To je ovšem jen částečná pravda, neboť to zahrnuje naprosto nedoložený a mylný předpoklad, že jistý obdobný „obrat k sobě“ neexistuje nebo je dokonce vyloučen na nižších úrovních, kde se o vědomí nedá ještě mluvit. Je pouze otázkou volby, budeme-li termínu „reflexe“ užívat výhradně pro obrat vědomí k sobě, nebo budeme-li při tom myslet i na obrat dějící se, ale aktivní události k sobě: každá událost je (musí být) aktivní nejen v tom, že vykonává své „bytí“, ale také v tom, že se aktivně vztahuje k jiným událostem a s výsledky tohoto vztažení navenek se opět vrací k sobě, aby upravila a opravila svůj další průběh, tj. na to, jak bude nadále své bytí vykonávat. Setkání dějící se události s jinými dějícími se událostmi nelze zjednodušeně chápat jako pouhé „působení“ navenek, ale je třeba mu rozumět jako vzájemnou komunikace, vzájemné reagování událostí na sebe. Ovšem vyvozovat z toho, že i události nejnižších úrovní jsou vybaveny jakýmsi „proto-vědomím“, by bylo poněkud zkratové. Vědomí a myšlení je druhem (typem) reaktibility, ale reaktibilita na nižších úrovních se obejde bez „uvědomění“. – To platí nepochybně také o „paměti“, která nemůže být omezována na paměť vědomou či uvědoměnou. Každá, i ta nejnižší (nejjednodušší) událost si ve svém průběhu musí „pamatovat“ svůj dosavadní průběh, a to zejména tam, kde v důsledku oboustranně aktivního setkání s jinou událostí (jinými událostmi) původní rozvrh tohoto průběhu mění (upravuje nebo opravuje). A taková paměť samozřejmě předpokládá schopnost se k sobě vrátit, tj. vrátit se k něčemu, co sice bylo, ale už není, a z čeho zůstaly jen „stopy“ v oné „paměti“.
(Písek, 140518-3.)

Karl Jaspers (1962)

1. Bewuβtsein ist das Grundphänomen der Spaltung in Subjekt und Objekt: wir sind bewuβt auf Gegenstände, sie meinend, gerichtet. Es ist ein einzigarzioges Gegenüber, das mit keiner Beziehung zwischen Gegenständen vergleichbar ist.
Was nicht in diese Spaltung tritt, ist für uns, als ob es nicht wäre. Ohne diese Spaltung wird nichts für uns denkbar. Wovon immer wir sprechen, es ist durch das Sprechen in die Spaltung getreten.
Was wirklich ist, wird Erscheinung für uns im Bewuβtsein. Was unbewuβt oder bewuβlos ist, wird aus den Erscheinungen im Be/112/wuβtsein erschlossen. Nur soweit es ins Bewuβtsein wirkt, sich in ihm zeigt, ist es für uns eine Weise von Wirklichkeit.
Die Subjekt-Objekt-Spaltung ist die Stätte, an der alles, was ist und sein kann, für uns erscheint. Durch die Vergewisserung der Subjekt-Objekt-Spaltung als dieser Stätte wird uns zugleich sdie Erscheinungshaftigkeit von allem, was in ihr auftritt, bewuβt.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 111-12.)

Frank Herbert (1966)

Pochopení v něm vyvolalo současně strach a ohromení. Otočil se, došel k propusti do servisní místnosti, otevřel ji a ohlédl se na Flatteryho.
„Rádžo,“ řekl. „My nejsme vědomí.“
„Cože? Co?“ Tu se Timberlake probudil ze sna, protřel si oči a upřeně pohlédl na Bickela.
„Dosud jsme se neprobudili,“ dodal Bickel.
„Dosud jsme se neprobudili.“
Flatteryho ta slova po celou hlídku pronásledovala.
(Vyslanci do prázdna, Praha 2005, str. 156.)