Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1946)

... Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nemyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečné stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130-31.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Proč myjete vnější stranu poháru?
Nechápete, že ten, kdo udělal vnitřek,
je ten, který také udělal vnější stranu?
Logion 89 – 48, 13-16a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 142.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Poznej, co je před tvou tváří,
a zjeví se ti to, co je ti skryto.
Není totiž nic skrytého,
co nebude zjeveno.
Logion 5 – 33,10b-14a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 92.)

Jan Patočka (1946)

A zde je něco, o čem přes zkušenosti, ba právě skrze zkušenosti poslední války zůstává v platnosti idea jakožto projev nitra, projev vnitřní svobody. Takovému pojímání je nasnadě předhazovat abstraktnost, nereálnost, iluzivnost; nic není méně oprávněno. ... Zakusili jsme a zakoušíme všichni, jak dalece je v našem světě člověk pouhým objektem přesahujících jej sil. Ze slibovaného happy endu světového dění jsme zažili jen úlevné vydechnutí po skončení války, že se neuskutečnilo to nejstrašnější, co hrozilo. Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nesmyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé straně něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského faktu nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečném stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
(Ideologie a život v ideji, Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 130-31.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Mezi vnějším a vnitřním je rozdíl, ale nikoli rozpor, ani protiklad (opozice). Analytičtí filosofové (ale nejen oni) často mluví o „opozici“ mezi „objektivním“ a „subjektivním“. To je chyba, protože se tak předpokládá protikladnost tam, kde není, totiž tam, kam leda může či musí být uměle zavedena, vnesena, konstruována. Ve skutečnosti jde jen o náš přístup, a ten je v obou případech omezený, zjednodušující, redukující. Naproti tomu rozdíl mezi vnějším a vnitřním nemusí být uměle konstruován, ale poznáván a zkoumán jako skutečný. A pak se ovšem ukáže, že mezi obojím je skutečný vztah, tj. dějící se vztahování, a že v tomto dějícím se vztahování dochází k přechodu (přechodům) oběma směry (což je něco, co se onomu rozlišování mezi objektivním a subjektivním zásadně vymyká). Pro tzv. subjektivní a objektivní platí buď-anebo; docela jinak tomu je v případě vnějšího a vnitřního. Vnitřní se může zvnějšňovat (a to v určitém procesu), a vnější se naopak zase může zvnitřňovat (v jiném, ale také docela určitém procesu). Mezi vnějším a vnitřním je určitá spjatost, spojitost, ale nikoli paralelnost (tím méně paralelita in distans) – mezi obojím jsou přechody, a to procesuální přechody, nikoli přeskoky. Vnitřní a vnější nejsou pouhé aspekty, nejde o různá hlediska, z nichž lze na jednu skutečnost hledět (jinak řečeno: nejde o nějakou původní jednotu, která se jaksi ex post rozpadne, rozštěpí na „subjekt“ a „objekt“, nýbrž jde o právě tak „původní“ podvojnost, dualitu, která je „skutečná“ jakožto jednota, sjednocenost subjektní a objektní (nepředmětné a předmětné) „stránky“: tato jednota je srostlicí obojího, je „konkrétem“, je „konkrescencí“, tedy není to žádný slepenec, nýbrž dynamický, aktivní děj, sjednocený v jednu událost jako celek. Tento celek má tedy také nějaké kontury, meze, hranice; ale protože jde o dění, o proces, a protože pro tento proces je charakteristické ono „překračování“ hranice mezi vnitřní a vnějším a mezi vnějším a vnitřním, nejsou (a ani nemohou být) tyto hranice ostře vymezitelné, neboť také nejsou čímsi nepohnutelným: jsou prostupné. Ale to přece neznamená, že žádné nejsou! Že jsou neskutečné! Právě naopak: jsou skutečné, protože jsou ustavičně uskutečňovány tím, jak jsou překračovány (jinak by nebylo co překračovat).
(Písek, 110813-1.)